ráno na mě kulí oči
výsměšně projídá mou nemoc
topím se v mracích hněvu
jako ve strouze zlostí shnilé
člověk se měnící
jen pouhým úsměvem
člověk se nepropíjející
nad vlastním já
se potápí pomalu
ale jistě
já…

tváře mají nepostřehnutelný
obsah bolestí a radostí
prožitých minulostí
ve spánku se probírají
vrací tam svou nečestnost
snad proto aby
historie opakovat se mohla…

prostírá na mě
ty nejapné oči míru
jako studánky
v tiché mělčině
kéž by byli ranou zbité
kéž snad láskou ztemnělé
rudé jako oceány
když slunce v touze rozbřesknout
srazí rukou všechny plány
aby se zlaté slunce
pro slunce rudé
smělo zase nadechnout..