Sedím na obrubníku v ulici,
nastává soumrak, temný, ponurý.
Dívám se na záblesk bouře vzduchem letící,
a kapky deště mi po obličeji stékají,
však slanou pachuť mi v ústech zanechávají.
V hlavě se mi myšlenky bouří a vzpomínky mé tělo ovládají,
když mám hlavu složenou do dlaní,
a déšť mi smáčí tělo, ale cítím se, jako by kapky prosakovaly až k duši.
Bouře hřmí a krouží okolo mě a já stále myslím jen na jedno,
jak všechno mě strašně mrzí.
Nebojím se bouřky, ale mám strach..
Chci cítit tvou horkou dlaň, která mě utěší, chci se schovat pod křídla tvá,
ale ty nikde, jsem tu jen já samotná.
Blesk vedle mě do pouliční lampy udeří,
hrozná rána a potom nic.
Ticho, které panuje před bouří,
už nechci zažít nikdy víc.
Já se propadám do tmy a na silnici dopadnu.
Ležím ale nedýchám, nedostává se mi kyslíku, když tu nejsi.
Ležím s očima zvednutýma k oblakům,
pokusila jsem se létat, ale spadla jsem z oblohy.
Kapky deště mi stékají po tváři a smývají ze mě vše.
Chci se stočit do klubíčka a uspat tak hlubokou černou díru v mém srdci,
bez tebe to však nejde, ty jediný ji totiž můžeš zaplnit.
Nedokážu zadržet slzy a tak nevím, jsou to opravdu kapky?
Chtěla jsem létat, ale nepodařilo se mi to,
teď toho lituji, tak strašně lituji.
Žila jsem jen sny a nevzala tě s sebou,
byli jsme každý v jiném světě,
a přesto, stále a pořád miluji tě.
Nyní však nemám sílu se pohnout a vstát,
však nikdy tě nepřestanu milovat..