Opět je tu ten podivný pátek, co hned tak neskončí,
pro ty oběti přeludu, jež v kancelářích živoří.
Nudné město vtáhlo důvěřivé duše do své pasti,
archivy hromadí pestrou veteš jejich všedních strastí.
Hanebný podvod, že peníze jsou jakási výhoda,
místo lásky nabízí cetky konzumního života.

Fádní je pohled z okna ke staré železniční trati,
kde zeleň bezbarvá za kýč falešných iluzí platí.
Šedivé kouřmo obzoru přináší mrazivé pnutí,
do dálky směřuje alej strnulých stromů bez hnutí.
Větve s listy sinalými se v dusnu ani nechvějí,
bezděky vzniká pocit, že je konec marných nadějí.

Pichlavé Slunce protuberance vzteku z dálky metá,
z krajiny mučené jasem zmizela veškerá něha.
Paprsky se přes zvětralý beton nebe prodírají,
ve stínech letního slunovratu bídně skomírají.
Vánek nemůže balvany vzduchu udržet nahoře,
povětří chroptí na zemi jako v plynové komoře.

Keře černého bezu v rezavém a rozpadlém plotu,
pochybný symbol přírody zchvácené uprostřed koptu.
Holé odrané šlahouny se na všechny strany tyčí,
těžký pocit zmaru očekávání veškeré ničí.
Ztrápené větve snad jenom plaché ptáky zajímají,
myšlenky při pohledu na ně prázdnotou dojímají.

Podivný pátek a smutný průzor slepým oknem ven,
v ulici s kostrami pod rentgenem června skomírá den.
Dojem, jakože cosi překrásné se navždy zavírá,
týranou duši zjihlou arogancí hrubou rozdírá.

Beznaděj s bolestí krutou nemocné srdce zaplaví,
pravda jediná je, že vše je prach a v prach se obrátí.