Tvým něžným dechem, Tvými slovy jsem probuzena do chladného rána,
Mohl jsi mě milovat

, mohl jsi mě mít, mohla

jsem Tě považovat za svého pána,
Ale teď jsem probuzena do chladu reality, do chladného životního tempa a mám jít,
promnu si oči, hledám

Tvou tvář, ležím na místě

, kde jsi po mém boku měl Ty být..

Není tu nic, nevěřím, ale necítím nic..
To mělo být vše? Opravdu jsi nechtěl víc?
Zmizel jsi mi jako ranní mlha.
Stín obav po mém srdci

tiše šplhá..

Nakonec mě chytí, nemusím věřit, nemusím utíkat.
Měla jsem strach strachu se postavit, ale nemá smysl mu unikat.
Jsem tady a snažím se bojovat, žít

a milovat.
Ale není mi přáno barevně svůj život si malovat..

Miluji Tě lásko, miluji Tě pravou láskou.
Neřeknu to však jinak než v srdci, ústa mám lepená páskou.
Páskou falešné víry v lepší zítřky a věčné snění.
Ničemu z toho už nevěříme, jen cítíme to známé chvění..

Chvění ze strachu? Chvění z lásky či z pouhé touhy?
Tak je to život nebo sen o životě pouhý?
V tomto směru jsme oba stejně chudí, oba stejně chyceni do pasti,
ale přesto tvoříme celek, každý svou němou částí..

Tvými slovy však...jsem probuzena do chladného rána..