Sedíc v kvetoucí náruči třešně.. Staré nejspíš desítky let,

jsem si po sté uvědomila,

jak jsme stejní..

Jaro

Vytahující nám ze zad poslední promrzlé střepy zimy - všechno probouzí..

Jen my spíme..
Ne, takhle křehce se nezačínají psát milostná vyznání - žádná nejsou..

Jsme jednou duší rozervanou na tisíce drobných částí roztroušených spolu s deštěm po světě zmítaje se v bolestné křeči porozumění

- vím to už dlouho..
Nikdy jsem nevěřila, že každý má svou druhou polovinu, jež je s ním spojena neochvějným poutem vzájemné přitažlivosti a porozumění..

Život je jen hmotný kus samotného bytí..
Jsme daleko - dobrá, někdy také příliš blízko na zachování kouzla nedopovězené věty visící ve vzduchu na letmé pavučině něhy..

Přirovnávat nás k mrtvým šedým ptákům by bylo příliš ohrané klišé, ale jak jinak vyjádřit tu trpkou chuť strachu, když jsme sami..?

Zas a znova mě bere za zápěstí ta nálada měřící mi tep - ten neúprosný stav, kdy chci křičet i šeptat..vše najednou..

Obvykle jen mlčím..

Vím, že tam sedáváš opřený o chladnou kůru větví a plachá zeleně zbarvená vyrovnanost listů a květů třešní se postupně mění v tvou vlastní..

Sladké jarní slunce, živá vůně rostlin a zraňující bolest stromů uklidňuje.. Nás oba..

V jiném čase.. Na jiném místě..

Je v nás otevřený smutek toho druhého..

Nyní už bez naivních představ..
Jaro mi sebralo ze rtů slova..

zbyla jen poslední věta:

"Věřím v nás.."