Až se tvé oči probudí do chladného rána
a ze stromů bude padat zmrzlý sníh,
za mdlého rozbřesku je má báseň rozepsána.
Cosi mi řeklo, že ti ji poslat smím.

Přečti ji, prosím, ta slova jsou jen pochytána,
z myšlenek, pocitů, o čem člověk sní.
Svítá už - obloha je ještě rozestlána
a chladný rozum nad citem stále bdí.

Láká tě snad maličko má uzamčená brána?
A potom rád od ní zahodíš můj klíč.
Nejsi má kořist, co smí být smutkem rozsápána
a já bych nesměla jít tvé touze vstříc.