HAVRAN
Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návšťeva, či zdání, bylo to tak nezučné -
jednou jen a pak už ne."
Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po koroupění; - marně hledaje v ssvém ětení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mno a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
a hrůzou - již jsem od té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak již ne."
Tu má duše vzmužila se; řek sem bez rozpaků v hlase:
"prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak, byl jsem v polospaní; když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - a po té otevřel jsem úslužně -
ventu tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách
a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufl snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení;
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc již ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne
"Jistě coz za chumelice padlo mi za okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; - "
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póse velmi výhružně
na poprsí Pallady - a v póse velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "už víckrát ne."
Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bezokolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták, či zvíře, jež si lení v póse velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi - v póse velmi zíhadné
a říká si:"už víckrát ne."
Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané -
až jsem si řek v duchu, tak že nedošlo mu to až k sluchu:
"věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne -
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne."
Však havran dí: "už víckrát ne."
Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: "toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
tak že nic už nedovedl zpívat, než ty bezbrané -
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: "už víckrát ne."
Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo, mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu v vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezbrané,
nad čím příšerný ten pták tde říká svoje bezbrané
"už víckrát ne."
Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lanpa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do niž nevboří své ruce, mdlé a malátné
ona vickrát, víckrát ne.
Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
"Chudák, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balsám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
pa němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" -
však havran děl: "už víckárt ne."
"Proroku", dím "mene tekel, ať si pták a nebo z pekel,
synu podsvětí a přece, proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balsám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "už víckrát ne."
"Proroku", dím, "mene tekel, ať si pták a nebo z pekel,
při nebi, jenž nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenoru kdy v náruči své přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náručí své přivine" -
havran dí: "už víckrát ne."
"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!
Havran dí: "už víckrát ne."
Pak se klidně uvelebí, tlále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pellas Athene;
oči v snění přimhořeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jimž navždy uhrane -
a má duše z toho stínu, jimž mně navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne.
Edgar Allan Poe