PRO PETRU
07.Srpen 2010PRO PETRU
Tak tohle jsem ve svém životěopravdu nečekal. Ale přišlo to. Asi jsem tomu šel naproti a mělo se to stát.Potkal jsem ženu, po které toužím!!! Už jsem měl pocit, že o těchto věcech mohuve svých letech jenom snít, popřípadě vzpomínat na minulost. To se mi teď alepo tomhle zážitku vůbec ale vůbec nechce.
Kdyby mi někdo řekl, že takovouvoňavou ženskou najdu na internetu, tak mu rovnou řeknu, že je úplnej debil.No, ale teď bych se mu omlouval. A rád.
A jak to v životě chodí, zavšechno mohla náhoda. Byl jsem netu a v upoutávce byla žena, která mne naprvní pohled zaujala, a tak jsem jí nabídl seznámení. Jaké bylo mé překvapení,když jsem dostal odpověď, že jsem její typ, že jsem jí sympatický, ale že žijes přítelem a seznamovat se nechce. Docela mne to zamrzelo, ale nějak sestalo, že jsme pokračovali v konverzaci a postupem času (mimochodem velmikrátkého), jsem zjistili, že k sobě máme blíže a blíže. Po třech dnechkonverzace odjížděla Petra s rodinou na týden do Německa a já jsemzjistil, že se chovám jako náctiletej kluk, protože jsem si uvědomil, že mitady na skle bude chybět. Byl jsem mile překvapen, když jsem se dozvěděl, že jeto oboustranné.
Nicméně týden uplynul a já jsemdocela nervózně očekával její návrat. Říkal jsem si, že to bylo jenom takovéchvilkové, jenom po netu, protože o setkání nikdo z nás vůbec nemluvil.Asi jenom člověk, který je zamilovaný může pochopit, jakou jsem měl radost,když jsem po jejím návratu zjistil, že to tak není, že sympatie jsou vzájemné apřetrvávají.
Když jsem si tohle uvědomil, začaljsem mít o takový vztah vážný strach. Ne proto, že bych se ho bál, ale proto,že jsem o něj nechtěl přijít. Dokud jsme se neviděli, tak by to asi bylo jenomkrátkodobé zklamání, protože bych věděl, že jsem přišel o ženu, se kterou jsemsi byli sympatičtí na dálku. Neslyšel jsem její hlas, neviděl její gesta, reakcea nevedl s ní debaty. Ano, to bylo přesně to, co mne na ní okamžitězaujalo.
Seděli jsme spolu na zahrádcev Krčském lese a povídali. Já jsem si ani nevšiml, jak ten čas strašněletěl a najednou byl čas odejít. Byl jsem zklamaný, protože jsem zjistil, žejsme v osobním sbližování příliš nepokročili. Teď si uvědomuji, že tonebylo ani tak zklamání, ale takový ten pocit prodlužování očekávání, protožebylo jasné, že k sobě něco více cítíme oba. Já za sebe musím říci, žekromě toho očekávání, jsem si uvědomil, jak ohromný jsem měl strachz případného odmítnutí. I když jsem tušil, že by asi nepřišlo,stoprocentně jsem to nevěděl a takovou příležitost jsem nechtěl zničitjakýmkoliv stínem neporozumění nebo nesouhlasu ze strany Petry. Prostě jsem siříkal, že trpělivost je to nejlepší, co mohu udělat a moje zkušenost mi říkala,že co se má stát, stane se dříve nebo později.
A skutečně. Včera jsme se viděliznovu a opět to bylo takové chození kolem horké kaše. Tématu jestli ano nebone, jsme se úzkostlivě celé odpoledne oba vyhýbali. A musím přiznat, že to bylaprávě Petra, která to nakonec rozťala. A takovou jednoduchou větičkou, že senám do toho nikomu nechce. Nevím, jestli si v tu chvíli uvědomila, žetěchto pár slov, vlastně znamenalo souhlas a já jsem tím dostal jasný pokynk převzetí iniciativy, zvláště když ještě dodala, že o to nechce přijít(jestli nejsem domýšlivý, tak myslela milování a sblížení se se mnou).
Nakonec jsme jeli ke mně a bylo toněco úžasného. Na pocit, kdy jsem tu krásnou ženu objal a mohl líbat nemohu asinikdy zapomenout. Nevzpomínám si, že bych s nějakou ženu zažil tak krásnémilování hned napoprvé. Chvíli byla něžná a chvíli krásná dračice, která si umísex opravdu vychutnat.
Nechci zacházet do podrobností,ale pro mne bylo důležité i to, co se dělo potom. Vím, že když jsem se s nějakouženou takhle pomiloval, tak jsem byl vždy strašně rád, když odešla a to conejdříve po sexu. Pamatuji se, že jsem tomu musel i párkrát pomoci. Ale tadybylo všechno jinak.
Chtěl jsem ji pořád líbat,objímat, hladit a užívat si těchto vzácných chvil, kterých v životěopravdu moc není. Aspoň v mém. Kdyby u mne mohla zůstat, byl bychspokojený a asi bych vůbec neusnul. Nebo bych naopak spal jako dítě s nív náruči. To se ale nikdy nedovím, protože musela domů vyvenčit psa.Škoda, ale je jasné, že ten pes za to nemůže a snad nakonec měl po zbytek nocidoma i spokojenou paničku.
Ano miláčku, to jsem psal o nás dvou. Petře a Kristiánovi. Myslíš, že budu mít příležitost napsat ještě nějaké pokračování?
