Pátek. Už zase? Přijde mi, že se dny ženou vpřed rychlostí jamajskýho sprintera. Sotva se v pondělí rozkoukám v práci a dostanu se trochu do procesu, už před sebou mám konec týdne. Já nevím, ale už nějakou dobu prostě nemám pátky a soboty rád. Důvodů to má víc, ale víkendy mě nějak vyčerpávají víc jak pracovní týden a v podstatě se vždycky těším na neděli. Možná to zní divně, ale je to tak.

Dneska navíc teda ještě cítím středeční squash a v hlavě si snažím srovnat myšlenky, který se mi tam objevujou. Mám pocit, jako by se za poslední dva týdny stalo víc věcí než za poslední dva roky. Aspoň pokud jde o to, co je opravdu nějakým způsobem důležitý pro moje další směřování a celkově pro můj život.

Když se člověku přihodí něco, co je pro něj zásadní, donutí ho to přehodnotit a uvědomit si hodně věcí. Alespoň u mě to tak funguje. Když jsem se o tom bavil s jednou kamarádkou, tak jsem to popsal slovy "některý hranice by se neměly ani překračovat, natož aby je někdo rovnou přeskočil v olympijským rekordu". Na 100% to vyjadřovalo moje pocity po událostech, který me donutily k důsledný sebereflexi.

Přihnala se bouře a za sebou zanechala jen spoušť a spoustu rozházených věcí. Snažím se je najít a ty co najdu porovnat tak, aby dávaly smysl. Je mi jasný, že ani tyhle věty samotný moc smysl nedávají, ale tak nějak se snažím popsat pocity, který to ve mně vyvolává.

Od včerejška je to rovnání najednou zase jednodušší. Důvodem je to, že se mi s tím někdo rozhodl pomoct. Někdo, kdo by s tím mohl pomoct opravdu hodně, pokud bude chtít. Ale jen čas ukáže, jak to nakonec dopadne. Vlastně už možná v tu mou oblíbenou neděli zase budu o kus dál.

Počítám, že se do večera stane ještě dost, abych měl nějakou inspiraci jak se s tím poprat. Mám toho v sobě strašně moc a zároveň chvílema vůbec nic.

Zvláštní...