Je zvláštní, že čím starší sem, tím méně ho je. Vzpomínám si na jedno odpoledne v zimě, kdy sem na dvorku stavěl sněhuláka, mamka chtěla abych šel domů a já škemral o pár dalších minut, ještě pár minut, 100 nebo radši 1000.
Pak přišla škola, první počítač a čas se nedal vnímat, bylo ho nekonečno a přitom plynul neuvěřitelnou rychlostí.
Na střední začali lidé čas postrádat, měli jiné zájmy, všichni nestíhali, jen já stál mimo něj.
Na vysoký sem začal cítit, že čas bude drahý, nedostatkovým zbožím. Už sem nehrál hry. Neustále sem se patlal s nesmyslnými programy. Utíkal do světa filmů a knížek. Zahodil hodinky a vnímal jen zapadající slunce.
Co se mi stalo, že bych chtěl, aby měl den 40 hodin, abych nemusel spát. Kam se poděl můj nadhled a klid ?
Jen doufám, že se brzy zas stanu tím bláznem s knížkou, co ho čas ani lidi nezajímá...