Vezme se kovový rendlík, pokud možno dostatečně velký pro 2l mléka. Ten rendlík by mohl být modrý, modrozelený, sle i s černým se dá vařit. Docela podstatnou vlastností jsou dostatečně velké uši, za něž ho bude možné tahat, otáčet a dokonce i zvedat.
V této fázi musíme udělat zásadní rozhodnutí. Kde nalít mléko do rendlíku ? U lednice, kde je léko skováno. Na gauči, kde sledujete televizim obecně bych doporučil televizi vypnout, aby ste se strefili při přelévání. Poslední možnost, která vás okrade o zábavu přenášení snadno rozlitelné tekutiny, je položit rendlík na plotýnku a pak ho naplnit.
Bude stačit 1l, 2l by vám významně znesnadnily míchání. Když je mléko na svém místě (doufejme že tam i zůstane), zapneme plotýnku na maximum. V případě kamen na tuhá paliva, naládujeme do kamen černé uhlí aby se pláty rozžhavily do ruda. Kouzla se sírou ze sirek si necháme na později.
Než se mléko ohřeje na bod varu, což poznáme tak, že ho část skončí mimo rendlík, musíme najít krupici. Obyčejně bývá v bílém sáčku s nápisem krupice. Pokud ji doma nemáte, existuje několik možností jak to vyřešit. Dojdeme do krámu, zkusíme sousedku, přítele na telefonu. Při všech činnostech se vyplatí dát mléko pryč z plotny. Na zemi a venku vám ho mohou zbaštit drobná zvířata kam se pčítá i 80kg pejsek. Do lednice se to dát nedá, když je to teplé, na stole se půjdou vykoupat mouchy, jo máte problém. Já naštěstí ten sáček s nápisem mám. mamka do něj přesypala čočku. Krám naštěstí není tak daleko a mušky se dají vylovit.
Konečně máme i krupici, ta se sype do horkého mléka, takže ho znovu ohřejeme. Když to půjde takhle dál, tak toho v hrnci moc nezůstane, zase se nechá zvařit až létá ven. Podle oka se nasype krupice, asi tak 1/10 sáčku. Hned poté začíná závod s časem, aby se krupice nepřichytila na dno. Proto popadnete nejbližší lžíci (nemusí být nejbližší, pokud tam máte nějakou v psí konzervě...). A mícháme, hlavně neusnout, pro ty pomalejší je výhodné snížit teplotu, kamnům na uhlí moc neporučíte, takže se pěkně zapotíte, ne jen mícháním. Pot by neměl stékat do jídla. Až si budete připadat jako v pohádce Hrnečku vař a začnete křičet stop, přestaň a dost, popadnete rendlík za uši, vykřiknete bolestí z popálenin a začnete hledat rukou, nohama hadr, jednou rukou se snažíte zastavit tu hnusnou bílou hmotu lezoucí ven. Konečně najdete hadr a zvednete hrnek do výšky, aby se k němu nedostalo teplo.
Za krátký čas se kaše uklidní, Vy také, znovu ji položíte na plotnu, a mícháte, ještě párkrát nastane předešlý výstup, až kaše zhoustne, že se nedá skoro míchat. Konečně můžeme rendlík odstavit na nějaké neteplé místo, minimálně odčerpávající teplo. Nejlepší bude dřevěná podložka.
Přidáme pár lžiček cukru, při ochutnávání si spálíme jazyk, takže toho pak už alespoň moc neucíte. Po cukru bude následovat granko v rozumném množství. A asi 1/10 másla. To vše se promýchá, až vznikne hnědá šlichta. Tato hmota je rozpálená a nedá se strčit do pusy. Ale to vás nemusí trápit, protože právě nazouváte boty a běžíte koupit cukr, granko a máslo, než to vychladne.
Pro nezapomenutelný zážitek zbaštěte veškerý obsah hrnce najdenou, co nejrychleji to zvládnete. Po chvíli se dostaví porodní bolesti a s trochou štěstí si vyprázdníte žaludek tou cestou, kterou to nebývá obvyklé. U většiny lidí. Asi i zvířat, i když psi když žerou trávu...