A všechno je opět jinak, to co jsem tu psala uz prebolelo a je to pase...

Ne už nechci, ne už opravdu nechci pocítit lásku, už nechci milovat...Za tu bolest mi už nestojí žádný chlap a za ty slzy taky ne.

Vztek a prolévání slz pomalu ustupuje, srdce naplňuje lítost z nenaplněných tužeb...Rána se pomalu, ale hodně pomalu zaceluje a ma mysl se ještě vrací k minulosti... Rozum nechápe... A duše se opět zatvrzuje a uzavírá do sebe... Srdce se opět uzavírá vůči lásce a nechce ji poznat od muže ani ji nechce muži dát... Jediné co dodává radost je možná vidina lepších zítřků, ale i ta je velice matná a zamlžená...

Spousta lidí mi říká jak je láska krásná... Možná že je a taky to tvrdívám, ale poslední dobou se stále častěji přesvědčuji o tom, že láska je droga, která tě opije vínem štěstí, ale jakmile vyprchá tak tě shodí do té nejhlubší propasti vlastní duše. Zboří všechny předstvy a vezme všechny naděje, které máš. Nafackuje ti tak jak to nikdo nedokáže a bolí tak nesmírně, že se ta bolest skoro nedá vydržet... Nejvíce ubližu je těm kteří když milují, tak naplno...

Srdce zběsile mi buší,
když strach a zoufalství mou duší
prochází.

Když nevím co se děje,
a zoufalství se směje
přímo do tváří.

Když v očích rostou slzy,
na konec je moc brzy,
pluje myslí mou.

Tak ozvi se mi přeci,
jsem uzavřená v kleci,
v kleci lásky. K Tobě...

Sedím na posteli a koukám ven,
za oknem je krásný bílý den.
Teskní mé oči, co jim chybí?
Tvůj úsměv, Tvé oči, Tvá tvář,
mé uši neslyší Tvůj krásný hlas.
Jsi pro mě drogou, jsi pro mne smích,
vzpomínky na Tebe, já žiju z nich.
Stal jsem se otrokem, otrokem lásky,
chci abys cuchal mé jemné vlásky.
Stal ses mi drogou, po které toužím,
jen lásko pro Tebe sama se soužím.

Tahleta básnička je taky staršího data

City mi zatemňují hlavu.
City k Tobě, když ztrácíš se v davu.
Myslím na Tebe
a při tom koukám do nebe.
Vidím krásnou zář
a v té záři se zjevuje Tvá tvář.
Je to sen či skutečnost?
Zdá se mi snad, že nademnou se skláníš,
šeptáš mi a po tváři mě hladíš?
"Podej mi ruku," křičím do davu,
když se stále vzdaluješ, ztrácím odvahu.
Odvahu jít za Tebou,
odvahu otevřít bránu zavřenou.
Odvahu udělat k Tobě krok, políbit Tě,
vždyť čekám, čekám stále nic.
A volám z plných plic:
"Vrať se, kde jsi, vždyť mi chybíš,
miluji Tě nic víc."

Báseň je staršího data...