Sedím na posteli a koukám ven,
za oknem je krásný bílý den.
Teskní mé oči, co jim chybí?
Tvůj úsměv, Tvé oči, Tvá tvář,
mé uši neslyší Tvůj krásný hlas.
Jsi pro mě drogou, jsi pro mne smích,
vzpomínky na Tebe, já žiju z nich.
Stal jsem se otrokem, otrokem lásky,
chci abys cuchal mé jemné vlásky.
Stal ses mi drogou, po které toužím,
jen lásko pro Tebe sama se soužím.

Tahleta básnička je taky staršího data

City mi zatemňují hlavu.
City k Tobě, když ztrácíš se v davu.
Myslím na Tebe
a při tom koukám do nebe.
Vidím krásnou zář
a v té záři se zjevuje Tvá tvář.
Je to sen či skutečnost?
Zdá se mi snad, že nademnou se skláníš,
šeptáš mi a po tváři mě hladíš?
"Podej mi ruku," křičím do davu,
když se stále vzdaluješ, ztrácím odvahu.
Odvahu jít za Tebou,
odvahu otevřít bránu zavřenou.
Odvahu udělat k Tobě krok, políbit Tě,
vždyť čekám, čekám stále nic.
A volám z plných plic:
"Vrať se, kde jsi, vždyť mi chybíš,
miluji Tě nic víc."

Báseň je staršího data...