Milý deníčku
Dlouho, dlouho sme se neviděli. za tu dobu se stalo tolik věcí. Pokusim se ti to nastínit. Jenom tak zhruba, protože při mym psaní jednim prstem by to bylo fakt na dlouho.. V lednu sme měli křest. Přišlo hodně lidí, atmosféra fajn. Kromě toho, že sme dostali spoustu peněz se ten den přihodila ještě jedna pozitivní věc. Poznal sem jednu osobu a hned sem věděl, že to mám spočítaný...Ona je přesně ten typ holky, která z tebe, i když si sebevědomej společenskej člověk, udělá idiota aniž by sama chtěla. Deš s ní na rande a vopaříš se kafem nebo se ti spustí krev z nosu, popřípadě spadneš ze schodů nebo se něčim přidusíš. Ztrapníš se jak to jenom de a řikáš si, že po tomdle všem už tě nebude chtít nikdy vidět. Ona je ale trpělivá a všechny tvý excesy přehlíží.
Největší průser na tom je, že cejtíš to co si cejtil naposled v mateřský, když ses zabouch do pani učitelky Jany..A to je kámen úrazu. Vymklo se mi to z rukou. Já jako bezcitnej chladnej bastard bez emocí sem uplně ve sr*čkách. Opět propadám depresím, chlastám iron, kouřim šalvěj, lituju sea topim se v nejistotě, co bude dál. Píšu debilní, rádoby oduševnělý esemesky a čekám na odpověď s připravenym telefonem v ruce. Když odpověď příde, čtu si jí osumdesátkrát dokola, ikdyž obsahuje tři slova a to ještě ve zkratkách Poradíš mi, co mám dělat? Sem uplnej magor, když sem na jednu stranu šťastnej a na druhou úúúplně v hajzlu? Nevíš jestli v Bohnicích dobře vařej? A co na to Jan Tleskač???
