…měla jsem nádherný sen,
v něm Ty jsi byl mým rytířem,
chladné zdi hradu z kamene
jsou oporou mou, mého ramene,
když za sloupem s úžasem stojím,
že uvidíš mne tiše se bojím....
však oči mé nechtějí přestat se dívat,
do paměti rysy Tvé začnou mi vrývat...
...vzpomínám kdy poprvé zřela jsem Tvou tvář,
mé srdce pohltila slastně bolestná zář, 
proč člověk city své ovládnou nemůže,
proč rozum najednou se na vzdor nezmůže....
proč? se ptám, proč se já! na odpor nezmohu,
kdo radu mi dá jak od citu si pomohu?
...každou noc táži se znova a zas,
kde stala se chyba, kde zlomil se čas
a přes slabé tělo teď srdce mé řve,
cítím jak zpěněná krev se mi do tepen rve...
jako bych se v horečce topila celá,
jako bych si nemoc zlou pustila do těla,
ať skončí ta noc plná bezmoci!!!
...však vím, že údělem mým 
…je budit se zase jen do noci...
...do noci kde beznaděj bere dni krásu,
...do noci kde marně bych hledala spásu,
...proklínám den kdy četla jsem slova Tvá..
...proklínám okamžik kdy přestala jsem být jen svá,
...své ztýrané tělo teď hladím dlaněmi svými...
já položím život....kéž byly by dlaněmi Tvými....
..konečně spánek odnáší duši mou
v náruči své za něžnou vidinou...

…kdo pustil sem slunce! Kdo pustil sem den!
kdo zničil ve vteřině můj nádherný sen!
sen plný bolesti, trýznění … tíže….
jen má duše hluboko uvnitř teď ví že…
já na oltář bolesti celá se dám
pro okamžik jediný, jenž bude nám dán…
…stojím a čekám…tak blízko cítím Tě…
…přivírám oči a ….mlčím zarytě…
jsi ode mne sotva kroků pár…
na kůži cítím pohledu Tvého žár…
mezi rty mi projede slabý proud vzduchu…
lekám se,pozdě však, neunikl Tvému sluchu,
ten výdech slabosti, něhy a touhy…
prozradil pocit můj v okamžik pouhý…
jsi blízko mne…cítím ..za zády mi stojíš…
však dotknout se kůže mé stále se bojíš…
Tvůj ostych mne spaluje..Tvůj strach mne tak trýzní,
mé tělo po doteku Tvém tak dlouho už žízní…
ve vnitřní pokoře před Tebou skláním tu hlavu svou,
pohledu Tvému tak odhalím šíji mou bělostnou,
přivírám bolestně znavená víčka,
na řasách slza se nechává hýčkat,
potichu zašeptám …prosím, už trápit mne přestaň…
prosím, zastav čas a se mnou na věčnost zůstaň…
jsi blízko mne… za zády mi stojíš…
překonej ten strach … to čeho se bojíš,
má duše je raněná a před Tebou klečí,
jen Ty máš ten lék jenž zranění léčí…
v myšlenkách topím všechny mé smysly,
umlčet nejdou … ví na co srdce mé myslí,
…a čas se zastavil v kamenných zdech,
když na své šíji ucítím teplý Tvůj dech…
Tvé rty se jen lehounce dotkly mé kůže,
ten dotek jediný zastavit život mi může,
nedýchám a pohnout se bojím,
přeji si ať na věky takhle tu stojím,
přeji si ať na věky trvá polibek ten,
co všechny mé útrapy proměnil v sen,
ten jediný dotek na moji šíji…
probudil touhu cítit, že zase žiji…
cítím jak paže Tvé mne pomalu obejmou,
tím objetím jediným bolest mi odejmou,
tělo mé ztrácí teď jistotu svou,
klesajíc k zemi je chyceno náručí Tvou,
cítím Tvou sílu jak do mne proudí…
ať si mne celý svět za tohle soudí…
zvedáš mne…už padnou mne nenecháš,
jen kousek od té mé cítím Tvou vlídnou tvář,
pohledem lásky teď spočinu na ní,
pomalu přejedu po ní svou dlaní,
na rty se něžný úsměv mi vloudí,
ať si mne za tohle celý svět soudí…
skláníš se ke mně…já cítím Tvůj dech…
zašeptám…lásko má, teď zemřít mne nech,
polibkem umlčíš ta moje slova, 
do rtů mi vydechneš…Ty musíš žít vílo má snová,
přes věky věků jsem překročil hranici času,
jen abych přinesl Tobě svou spásu…

…už vím proč trpět jsem musela,
…už vím proč mne touha dusila,
…už vím proč srdce mé zmíralo,
…už vím co duši mi bolestí týralo,
…už vím, že ráda vše znovu podstoupím
…Tvou lásku svou bolestí si navěky vykoupím….