Paříž, je chladná a sladká, stojím před věží, mezi stovkami turistů, co čekám v tom davu? jeden moment .... v duchu slyším ta slova....poznám Tě, čekám a pak přijde ten moment, cítím pohled na svých zádech....kroky....utichly, teplý dech na šíji mě donutí přivřít oči a lehce předklonit hlavu, lehký dotek na mých zádech, nemohu se otočit, měla bych, ale nemohu, stojím a čekám....našel jsi mě...otoč se, přikazuji sama sobě....když to udělám....nikdo za mnou nestojí, jsem sama v tom davu anonymních tváří, cítím jak mi po tváři tečou slzy, odcházím. probuzení někdy není lehké, rozespale koukám po pokoji, do kterého jsem se odpoledne dostala ani nevím jak, venku je noc, nezjišťuji kolik je hodin, odkopu deku a posadím se, chvíli se rozhlížím ve tmě a pak vstanu a jdu do koupelny, nerozvítím, je v ní dost světla z ulice, pustím vodu a nechám jí obejmout mé tělo, jen stojím a nechám se konejšit tím teplým proudem....skoro bych zase usnula, nahá jdu do pokoje a ještě s vodou na těle se začnu oblékat, z vlasů tečou čůrky a chladí, vycházím ven, Paříž je chladná a sladká .... známá cesta k věži, jsem sama, žádný dav, jen já a ona, co tu dělám...proč tu jsem, proč jsem se musela probudit .... kroky.....zastavily se za mnou, nedýchám, víčka se přivřou a hlava se nakloní lehce k na stranu, čekám, stojíš za mnou, naklonil ses ke mě a rty se dotkl mé napnuté kůže na krku, dech na mé kůži působí jako zásah bleskem....dlaní přejedeš po mých zádech, až se prohnu, necháš ji položenou mezi mými lopatkami a druhou paží mě obejmeš kolem pasu.... otoč se....je to Tvůj hlas co mě žádá, pomalu se otáčím a otevírám oči... vidím Tvé rty...usmívají se, pak se pootevřou a zašeptají .... poznám Tě, zvedám k Tobě svůj pohled, máš teplo v očích a cítím jak mě začínáš hřát, pohladím Tvou tvář...přitáhneš si mě blíž k sobě, nemohu mluvit, jen stojím a dívám se a slzy mi tečou po tváři, i když se usmívám, poznal jsi mne... i odpoledne v tom davu...byl jsi to Ty...Paříž je chladná a sladká .... tam u věže se plní sny... v jeden moment