Odkryji deku a posadím se, nohy spustím z postele na zem a cítím jak příjemně chladí, otočím se, místo vedle mne je prázdné, ale kupodivu už mě to prázdno nenaplňuje smutkem, pomalu vstanu a jdu k oknu, venku svítí první jarní sluníčko, nechám ho aby mě objalo svým teplem, přemýšlím co byl sen a co skutečnost, vím, že na to nikdy nepřijdu, usměji se .... jdu do koupelny a smyji ze sebe noc, pak se pomalu obléknu, odcházím z bytu, venku je teplo a příjemně, lidé mě zdraví, zase po dlouhé době mě vidí, usměvavou, šťastnou, spokojenou, najednou jako bych ožila, jdu ulicí za tolik známou vůní, v obchůdku s bagetami mě pozdraví prodavač a do pytlíku nandavá čerstvě upečené a křupavé bagety, jako vždy.....už ví, pro co jsem přišla, poděkuji, zaplatím a vycházím ven, zavírám oči a zakláním hlavu, sluníčko mne hladí, najednou náraz....až pustím pytlík s pečivem, leknu se ... otevřu oči a střetnu se s pohledem jiných očí....hlas, který k nim patří se začne omlouvat, skloním hlavu k pravému rameni a říkám...."nic se nestalo", chvíli se na mě ty oči dívají a pak se usmějí .... "nešla byste na kávu?" , drží pytlík s mými bagetami a vypadá to jako by mi je nehodlal dát, pokud kávu odmítnu, chvíli přemýšlím o prázdném místě ve své posteli a ve svém životě .... "ano, šla a ráda"...sluníčko svítí a hřeje a jako by mne celou prostoupilo, je mi dobře a konečně je to na mne i vidět ...