... odkryji deku a pomalu z ní vylezu ven, obklopí mne zima, teplo zůstalo u Tebe, ležíš, spíš, ještě před pár hodinami jsi mne objímal a líbal, myslela jsem, že to jinak už být nemůže, ale zase to cítím a musím odejít. ..něco by se mělo stát, něco bych měla udělat nebo Ty... cítím jak tělo dělá to, na co je naučené, bere ze židle kabát a halí se do něj, srdce to nechce, ale neumí ho přinutit k tomu aby se nad Tebe naklonilo, aby cítilo teplo Tvé kůže, Tvou vůni, Tvůj dech, tělo srdce neposlouchá, je přesně naprogramované a odchází, uvnitř mne to bolí, tak silně, vím, že jestli odejdu, zase se mineme. dveře zaklaply, ticho se probudilo tím zvukem a celé rozechvělé se ptá....zase? zase utíkáš? sklopím zrak a vydechnu odpověď... ano, zase, snad příště... sbíhám schody a už neslyším co mi chtélo říct dál, chtělo mi říci...otoč se..vrať se a otevři dveře, vejdi a dívej se... nedovím se, že kdybych se vrátila ...viděla bych Tě jak ses probudil, jak Ti zmizel úsměv, když jsi zjistil, že jsem pryč, jak jsi vyletěl z postele a hledáš mne na všech místech bytu, ale všude je prázdno, viděla bych, jak ses podíval na židli, kam jsi mi sám odložil kabát před tím, než jsi mne vzal do náručí a odnesl do postele, viděla bych jak ses sesunul po bílé stěně a chytil sis obličej do dlaní, viděla bych slzy ... jak padají mezi prsty na zem, viděla bych jak ses zoufale postavil, navlékl na sebe kalhoty a s myšlenkou, že nemohu být daleko, vyběhl ven z domu...., ale to jsem neviděla, vybíhám na ulici, lidi se na mne dívají, jsem bosa a je zima, všude rozbředlý sních, utíkám pryč, chodidla se noří do mrazivě chladné hmoty, okraj kabátu nasává tu břečku a je těžší a těžší, cítím, jak se to blíží, cítím ten známý pocit, zastavím se, do plic se zařezává zima, roztahuji paže jako bych chtěla letět, slzy sami vyrazily na svou pouť po mé tváři.....srdce mi buší jako o závod čekám....znám ten zvuk...a najednou je tu, zakloním hlavu a srdce se naposledy vzedme a pak...to zvláštní chrup chrup, tělo padá a mění se na něco nehmotného a já opouštím sama sebe, poslední pohled dolů....až teď Tě vidím, vidím jak běžíš, utíkáš, bos a jen v kalhotech, zběsile hledáš, ale koho vlastně....co....jedno srdce, jednu bytost, co dokáže být jen s Tebou, jen na to přijde vždy pozdě a její cesta se neustále opakuje, zas a znova, pokaždé Tě najde a něco se má stát, jen neví co a dokud na to nepříjde... bude utíkat...protože si Tě nezaslouží, ale ví, že jednou k Tobě dojde .... jednou zůstane ....