samota...neopustí mě, je se mnou a přijme mě kdykoliv, ráda mě obklopí a sevře do náruče, vím co od ní očekávat a tak mě nemůže ničím překvapit, nikdy mě neseřve za špatnou náladu, trpělivě mě ukonejší a ujistí, že se mnou zůstane ať se děje, co se děje, samota...chladná a přeci tak blízká, někdy to jediné co mám, bojím se všeho, jen ne samoty, ta mi zůstane, vždy se vrátí, vezme mou tvář do dlaní a nechá slzy padat na svá ramena, pohladí, beze slova, bez gest, před samotou se neschovám, neuteču, nezmizím, je to věrná přítelkyně a ví kde mě hledat, někdy se jí snažím zmizet, v marné snaze nebýt sama, ale proč vlastně....jen proto abych přišla na to, že jen ona mě bere takovou jaká jsem, jen před ní mohu řvát vzteky a zoufalstvím, jehož je ona sama příčinou a čeká....čeká až padnu vyčerpáním, je lepší v samotě zůstávat nebo ji nechat se vracet? její návraty tak bolí, přemýšlím...bolí, protože ji od sebe odháním, kdybych s ní zůstala...nemusela by se vracet a nebolela by mě...dnes jsem nechtěla být sama...neměla jsem být...dnes to byla chyba...samota se vrátila a bolí, mám chuť na cigaretu, proč jsem vlastně přestala? proto abych nebyla sama...proto abych splnila přání a proč vlastně...proto abych zase o vše přišla? proto abych se bála svých slov? jdu si pro cigarety, vždyť bude jen samota a té je to jedno...