GreenBusDog

(Seems like bloging in english becomes my brend new hobby... don't even wanna know how many mistakes are in here...)

Autor: shua v 23:56 | Komentáře

*...Ежик в тумане...*

Autor: shua v 23:45 | Komentáře

No jo, aha, už zase...Takový ten pocit, že jste středně mikroskopická tečka v galaxii, na kterou zrovna někdo šlápl...A která hrozně chce, aby někdo přišel a řekl: "Vstávej, já ti pomůžu..."

Autor: shua v 22:20 | Komentáře

Člověk praktický... máš nějakej svůj ustálenej stereotyp života, svoji vybudovanou základnu kamarádů a kamarádek, věci, kterej seš zvyklej dělat - třeba chodit plavat nebo pomáhat s krmením prasat, to je celkem jedno. Máj svůj určitej zbudovanej svět, říkejme mu třeba červené kolečko. Žiješ v tom kolečku a je prostě už tvoje - a všechny vztahy tvého života to kolečko pouze dolpňují, pořád je to to samé červené kolečko. Děláš všechny činnosti, co jsi dělal předtím - akorát do toho přibereš jednu novou. Říká se tomu neustále zachovávat zadní vrátka - žiješ si ve svym světě a nechceš se vystavovat risku, že by stál a padal s jedním člověkem, chceš mít svou pevně zbudovanou základnu...

Člověk emotivní...neboli ten blb, kterej se do všeho vkládá celej...má svůj svět, třeba žlutý kolečko...svoje činnosti, sví kamarádi, taky nějakej základ...když ale příjde novej vztah - tak si sice pamatuje, že by kolečko mělo zůstat žlutý - ale přestane myslet...vzdá se klidně všeho a vloží do toho něčeho nového všechno co má...z červeného a žlutého kolečka pro něj vznikne zelené, se středem S  v tom jednom člověku, kterýmu dal vše...a když ten člověk odejde, tak najednou odchází svět...a člověk, kterej zase jedno všechno někam nacpal - a prohrál si musí vytvořit nový kolečko...třeba fialový...a tak dál a tak dál...žádný rezervní možnosti, žádný zadní vrátka...všechno hezky naplno...

...problém je pak v tom, že se ten blb snaží člověka praktického donutit, aby taky vyložil všechny karty a emoce...a ten praktickej nutí emotivního budovat si taky základnu, aniž by chápal, že zakládaci kámen bude vždycky on sám, střed onoho kolečka...

Lidi se prostě nezmění...

Autor: shua v 19:15 | Komentáře

*...Buďme PerVerZní...*

Vezměte dva puberťáky, dejte jim hodně nudnou školní hodinu a věku úměrný mozek. Zjistíte, že perverzní jde bejt s náležitým patosem, vkusem a chutí. Perveznosti, pubertální vtipy, hlouposti - vždycky bude kolem slídit armáda lidí, kteří budou dokola opakovat at' se nechováte jako puberT'ák, at' neříkáte takové hlouposti a nevidíte nikde dvousmyslnosti. ALE, kdy jindy to všechno vidět, než když skutečně jste puberťák? Ona je to totiž dost legrace.

Sedí spolužák. Fyzika. Hleda chvíli pod lavicí a najednou se do ticha ozve: "Zmizel!"

Převyprávíte onu hlášku kamarádce. "Fuj, to je nechutný! Jak můžou existovat lidi, co se tomu smějou!"

"Jak ti to sakra může přijít nechutný, vždyt' pro něj je to celoživotní tragédie, že mu zmizel!"

Autor: shua v 22:41 | Komentáře

"Zlobis se. Doufam, že ne." Jen tak mezi námi - zlobíš se je rovnou tvrzení. Jak můžeš vědět, že se zlobím a zároveň doufat, že ne? Mimochodem doufej...Já taky doufám. Pubertální věk - a nebo možná moje labilní povaha - má na svědomí to, že ze svých pocitů máš takovou rozpatlanou břečku - hrábneš do ní rukou a najdeš šutr. Na šutru stojí "ŽÁRLI". Tak začneš žárlit. Za pět minut upadneš přímo na šutr na kterym je napsaný "POHODA". A co? Kdo tady žárlil? Já? Nelžete mi proboha...

Nejdřív se nějakou dobu řídíš tou chvilkovou emocí, která se vyvolá jako první - většinou naštvat se, urazit se, poslat do háje. Pak si začneš připadat jako psychopatickej pubert'ák - což ve skutečnosti taky jseš - a snažiš se první emoci někam nacpat a chovat se dospěle - čili poslat do háje v příjemnějších výrazech. Nejhorší fáze ale nastává po tom, co se hájem už projdeš - protože upadneš na novej šutr s nápisem "POCHOPENÍ". To znamená, že se stále rozčiluješ a myslíš na háj, ale přitom v  hlavě neustále bliká červená kontrolka - NEBUZEROVAT-UKLIDNIT.

A pak se pojd' vyznat v tom, kde je vlastně ten pravej, skutečnej pocit. A jesli se teda máš naštvat - nebo počítat? A kdo má vlastně pravdu? Já ne? Už zase NE?

Mimo to všechno, aby život nebyl tak jednoduchej, přemýšlí můj mozek tam, kde nemá - a stagnuje v místech, kde by měl rupnout napětim. Hlava vytváří dlouhé myšlnekové pochody, založené na spoustě jednotlivejch myšlenek. To, že třičtvrtě myšlenek je na tom s pravdivostí dost pochybně už hlavu nezajímá - prostě vytváří žensko-logickou linku, ve výsledku které se vytvoří určitý postoj nebo předstudek. Přičemž to může bejt předsudek proti prakticky čemukoli - třeba proti lyžařskejm bundám, pivu nebo fastfůdům. Nebo třeba taky proti náboženství. Proti astrálním tělům, praktikám mistrů reiki nebo reinkarnaci. Cokoli. A tak se osobně dostanu do spárů toho, čemu se říká ta ženská logika - i když vim, že si prostě nemyslim pravdu, stejně u toho zůstanu. Protože myšlenková posloupnost k té nepravdě se vytvářela třeba rok. Rok těžké šedokůrní dřiny jen proto, aby se zjistilo, že to je sračka? Ne, to si za tím radši budu stát...I kdyby to mělo bejt tvrzení, že je Simpsni jsou zakrnělá vývojová větev lidstva //i když to je vlastně zcela pravděpodobné//.

Chodím kreslit. Každou středu kreslit tu samou starou ženskou, která během sezení modelem nemá na práci nic lepšího, než se snažit pohnout se tak, aby jste jí nemohli seřvat, že se pohla, protože se téměř nepohla - ale přitom abyste museli překreslit celou předchozí kresbu, protože to co sedí na vašem papíře rozhodně nesedí na židli před vámi.. Dneska byl ale ateliér s tou nemožnou ženskou plnej. V tu chvíli jsem jí začala mít ráda jako vlastní matku - ne že by mi matka pózovala doma po večerech nahatá. Existuje totiž i druhý ateliér. Tam je ale vstup jen na vlastní nebezpečí. Tam totiž nepózuje žádná stará povislá ženská - ale starej povislej chlap. Doufala jsem aspoň, že si najdu stojan, kde by se dal ten pán kreseit odzadu - na to ale zřejmě mysleli i všichni ostatní. Proto zůstal jen jeden jediný volný stojan - a sice tak úspěšně postavený, že si stojíte s modelem tváří v tvář a on ani nemá šanci koukat jinam než na vás. Dvě a půl hodiny strávené pod upřeným pohledem dvoumetrovýho nahatýho bezd'áka, kterého musíte zároveň ve všech anatomických podrobnostech zakreslit... Hmmm, pane dobrej den. Nechcete se aspoň přikrejt nějakym tím listem? Jak ti antičtí kamarádi? Ne? Fakt ne? A sakra...Chvíli jsem uvžovala o tom, že se pokusím nakreslit třeba ehm...detail obličeje...Problém spočívá v tom, že obličeje moc kreslit neumím, a detail ruky přes dva metry vysokej a metr širokej papír by byl poněkud zvláštní. Tak jsem se uchýlila k praktice malých děti - tvářit se, že mezi nohami lidi nic nemají. Končí břicho, podbřišek...a nohy. Nic víc. Docela se mi to líbilo, z nevinného štěstí mě ale vyvedla paní DaVincivsukni //co se komu líbí na jejích kresbách je stejně záhadné, jako Mona Lisa"// ve chvíli, kdy mi chvíli stála zákeřně za zády a poté na celý ateliér vybafla: " No slečno, a kde máte pánův úd zakreslený?!" "Polk eeeeeh...no..jako...a víte..detaily...časem..a.." "Ale slečno, prosim vás, vždyt vám kvůli tomu nesedí proporce a navíc jste už začala stínovat, tak mi tady neplácejte o detailech! Podívejte, tady začíná ve vzdálenosti asi půl hlavy od pupku...a podívejte tvar tlustého válce, mírně zakřivený vlevo...a musíte vystihnout tu zvrásněnou strukturu a......" Celou tu dobu na mě koukal nejenom pán model, ale také všichni v ateliéru přítomní. Ovšem zmizet, pokud stojíte přímo uprostřed ateliéru je záležitost značně náročná..no,eufemismus - lépe řečeno neuskutečnitelná.

Fajn, zakreslim teda tu nešt'astnou reprodukční klobásu a kreslim dál poněkud cudnější části - i když je pravda, že zhruba po pěti minutách si na toho chlápka prostě zvyknete. Ostatní asi kreslili nahaté pány častěji, protože se občas trousily hlášky, které podle mne normální člověk - a malíři normální rozhodně nejsou - z úst prostě nevypustí. "Prosim vás, před přestávkou jste neměl penis opřený o pravou nohu, ale  levou! Hmm...to je zvláštní, že? Jak mohl takhle...aha! Vy jste před přestávkou měl váhu na jiné noze! Jo, a vůbec - dyt' ste stál v dost jiný pozici! Cože? Vy ještě nepózujete? Aha! Tak to si ho opírejte kam chcete..." Mě to příjde jako z nějaké perverzní grotesky, ale ti lidé to myslí naprosto a úplně vážně. Ani se neusmějí...

A po tomhle všem se ptáš, jesli se zlobím...Nevím. Ale od té paní vím, že úd pána na mém obrázku je nesprávěn zakřivený. Toho, že má pán naprosto neodpovídající proporce trupu a nohou si bohužel nějak nevšimla...

Autor: shua v 21:40 | Komentáře

*Sedíš, čumíš do zdi. Jakže to říkali? Jasně, rastry... Spousta zářivě barevných obrázků, čirý moderní design. MoZEk příjemně vypnul, proud myšlenek funguje samovolně...Cesta po čtyřech růžových dálnicích najednou, které se sbíhají do tyrkysového středu...možná takhle skutečně pracují moderní návrháři...a nebo pracuje moje fantazie přesycená moderními návrháři..

1/2 spokojenost...naštvanost, hloupost, závislost, vázanost, přitažlivost, zamilovanost, pochyby, smutek...výsledek? bláznovo štěstí...čím dál víc...čím dál jasněji...je to pravda...miluju tě!*

Autor: shua v 23:55 | Komentáře

Finální chyba naší domácnosti byla konečně pochopena. Chyba se jmenuje nezájem. Naše hlavní domácí pravidlo je asi "Neptej se, může to být použito proti tobě". Nikdo nechce vědět nic.

*Co bylo v práci?* "Hmmmm...eeh nevim...*

*Jak bylo ve škole?*" No, hale, nic moc, ale stala se---jo...stejně mě neposloucháš...." Pět minut pauza vyplněná diváním se tázající strany na TV. *Eehhhh...a jak že teda bylo v tý škole?*

*Normálně dneska v autobuse se stalo...prostě..eh...poslouchá mě někdo?*

*Běž si zatim Uklidit postel!* "Už jsem uklidila!"(poněkud zoufale) *Tak umyj to nádobí po snídani!* "Už se stalo."  (zoufalství se stupňuje) *Běž si udělat svačinu!* "Už je..." (zoufalství se blíží vrcholu) *Běž se kouknout, jesli otec vypnul televizi!* "Už jsem jí vypla..." (kritický stav) *Sakra, tak prostě někam běž!!!"

Komunikace se pohybuje na úrovni...jak je nám špatně, budoucnost je černější než tma v dole...co bych měla udělat a co dělám špatně //všechno//...peníze, peníze, peníze...kdo včera nechal topení PŘES NOC?!

A nic víc...možná se měníme zpátky v opice...taky řeší jen základní existenční probémy...

Autor: shua v 23:10 | Komentáře

*ZpěTnáVáZba*

U lidí - normálních, středně divných i těh úplně odlišných - všechno dává smysl až když už je PO tom. Nějakou příhodu, kterán se stane můžete vysvětlit a nějak osmyslnit až poté, co se vám stane a nejlépe poté, co uplyne nějaký čas. Ujel vám autobus, při dobíhání kterého jste si zvrkli kotník a řidič vás ještě na rozloučenou ohodil blátem...a velmi sympatický mladý muž vám pak dlouho s tím blátem a kotníkem pomáhal. Později, s odstupem času to všechno začne dávat smysl a zapadat do sebe - pokud byste se ovšem pokusili přemýšlet nad smyslem ujetí autobusu ve chvíli, kdy jste ho dobíhali, nejspíše na nic nepříjdete. Svůj vlastní život, prožitou dobu si s odstupem času osmyslňujeme, dáváme všemu řád a jsme schopni vše vysvětlit. Každý příběh má konečný smysl ve chvíli, kdy už je ukončen.

V televizi neustále ukazují nějaké pseudo ukončené příběhy, s cílem přesvědčit vás, že nyní už je po všem, starosti jsou za námi, nastala euforická budoucnost, kupte si to nové domácí kino!

A co nejdelší příběh? Náš vlastní život? Příběh o nás samých s námi v hlavní roli? Možnost podívat se na svůj život jako na ukončený příběh a rozluštit všechny jeho skryté smysly a významy nás nějak minula. Pochopit proč se co událo tak, jak se to událo - to jde jen částeně, relativně...Třeba ale nakonec taková šance přece jen bude - i když zase dívat se zpětně jak se rozvalujete v křesle s pytlíkem chipsů u ruky a filosofujete nad nevyzpytatelností smyslu života musí být poněkud trapné...

_{//Spokojeně klidná, jakovždyckypouš**********(sprosté slovo), ospalá nálada, kdy se chce psát nesmyslné pseudochytré úvahy...jen proto že vám najednou připadá, že hodně slov za sebou vypadá hezky...//}

Autor: shua v 22:45 | Komentáře

^{//chut' psát sračky zvítězila...volně zapsané myšlenky tak, jak přicházely a vyvíjely se...spontánně//}

Welcome to the ocean...welcome to the universe...see my eyes, see my body and my soul...

Texty některých písniček navádějí nevědomky na myšlenku, že jejich autor ví něco víc...a možná ne, ale prostě zní hezky...

"Byl to takový člověk, kterého si nevšimnete, ani kdyby vás s ním zavřeli do skříně." Terry Pratchett

Terry je vůbec naprosto geniální...dětské pohádky pro dospělé, jediný knížky, u kterých se mi opravdu chce smát...mohl by být ještě naživu a postrádat línou nepořádnou manželku ne? A nebo už nežije...hm..Smrt'...

Další nepěkné zjištění - odnaučila jsem se psát tímhle jazykem...dost značný problémy...a-a-eehm-uhm-eeeh...zkrat slovní zásoby a myšlenkově-vyjadřovací problém...

Je možné cítit v cizích jazyce? Kamarádim se česky, zamilovávám se česky..česky, česky, česky...co když je to všechno prostě jen iluze? Pocit, že pocity...jo, moje slovní zásoba fakt zdechla...Dojem, že pocity "v češtině" jsou za sklem...neopravdové pocity...

Vztah se dostal do Pratchettovské úrovně, kdy se vytvoří určitý svět, kam vše prostě zapadá...nad relativní možností nového vztahu přemýšlim z hlediska nepřestávající existence současného, z čehož plyne, že mám zřejmě předčasně manželské pocity...jsi prostě v mém světě jako neodmyslitelná součástka, spolu se všemi negativy, rozčilujícími vlastnostmi a češtvím...

Dětinské hry...odcházím protože mohu, moje nová tvář...ještě něco zajímavého? jako kdybych já někdy dokázala citelně někomu ublížit...vždyt' si ani neumim poradit s těmi dětmi, co se každé ráno v autobuse posmívají mým dredům, přičemž oni vědí že ja vím a že je slyším...a stejně nevím co jim říct, mě totiž urážet, a ještě nedejbože vtipně nenaučili...nene, to se prostě jmenuje průvan v mozku...//špunty do uší sou výborný řešení, pravda//...

Dneska to bude muset bejt pozměnění vnímání...protože poslední týden mě konstantně někdo vytáčí a já nejsem ani s to pochopit, jesli je spíš chyba v nich nebo ve mě...

Názor na upíry: "Jsou málo živí, a rozhodně ne dost mrtví." Platí to i na lidi...

Kdo je lepší a kdo je horší? Kdo může optimálně posoudit, kdo má na co právo? Kdo je dobrej a může se povyšovat? Dokud se žádnej univerzální soudce neobjevil, jsou hovno všichni ti, kdo se nad někoho povyšují. Což vyřazuje z posouzení poměrně početnou skupinu lidí, ne li všechny...zbytek se možná dokáže bez hádání rozdělit...

Jsem mimo jiné srašný tyran...poslední dva roky si prá neustále vybíjim všechnu zlost na jednom jediném ubohém objekt...a krom toho často tomuto objektu ani nevěnuju dostatek své zvrácené pozornosti...hmm, že by byl kus pravdy v tvrzení, že lidi tyranizuju?!...čert ví...podlě mě by se člověk, kterej je schopnej mít špatnou náladu prostě proto, že má špatnou náladu neměl posuzovat podle obecně zavedených hledisek, ale podle nějakýho speciálního kodexu, který ještě nikdo nikdy nevymyslel...protože představuje předevšim fenomén...dokonce i já si špatnou náladu pokoušim nějak zdůvodnit //vstala levou nohou, křivě ses na mě podíval etc.//...

Kaleidoskop...lidé kolem se protáčejí jako kaleidoskop...jedna věc je jak je vidím já - a druhá čim se oni cítí být pro mě...*víš co sem si o tobě myslela? že si tě jednou vemu...ty sis to o mě zjevně nemyslel nikdy, protože při první objevené možnosti jsi utek do jiného světa //ten člověk neumřel, to je jen těžká metafora//...**o tobě sem si myslela, že o mě nevíš...tys mi řek, že mám v tvém životě dost podstatný místo...***tebe jsem neznala...rozumím ti víc, než těm, které znám čtyři roky a o kterých si myslím, že mi jsou blízko...

Jeden člověk bude asi nesmrtelnej, protože to, s jakou chutí a razancí popírá jakoukoli formu existence smrti by odradilo každou//dokázaly byste pokračovat usilovat o někoho, kdo na každém rohu prohlašuje, že si vás vymyslel nějakej blázen a neexistujete?!//...pokud to není teplej Smrt' ovšem, ale nad tím se neuvažovalo...

Welcome to MY ocean...welcome to MY universe...

Autor: shua v 22:26 | Komentáře