AtoJeTenJehoVosud
No jo, nezapomenutelná hláška. A to je přece ten jeho vosud! přece! Vosud, neboli řečeno osud je strašná věc a čím dál tím víc na ní věřim.
Přemýšlela sem nad svým rozvrhem poslední týden a zjistila, že sem doma byla akorát tak spát, což znamená 6x7 hodina. 3est krát sedum je doufám čtyřicet dva. Dva dny doma a ten zbytek někde pryč. Je to strašně zvláštn a protože jsem dneska byla doma vyjímečně v sedm, tak mi najednou přišlo, že to tady vůbec neznám. Jako kdybych někam odjížděla a až teď přijela.
Thomayerova nemocnice je zvláštní místo. Ošoupané vysoké šedé budovy ze kterých je člověku hned nějak nemocně, tiché vzdechy pacientů v chodbách, kde se smí chodit jen po špičkách, najednou z pokoje vyvezou někoho na lůžku. A najednou se z některého pokoje ozve dětský smích. Zní v tom prostředí skoro děsivě. Nerozumím faktu, proč tam vlastně chce ležet. V tom prostředí strávíš pár hodin a hned seš nemocnej.
Dvě a půl hodiny milá a spořádaná rodina, seděli jsme a tvářili se šťastně, hráli si na optimismus a pozvedávali náladu. Snažila jsem se. Zkoušela jsem to vnímat jako nějaký nový druh hotelu. Skoro to šlo. A pak sme odešli, já si zdevastovala nohu a najednou to na mě spadlo...váha těch šedých surrealistických zdí, zavřené pokoje ze kterých pacienti už nikdy nevýjdou..oddělení s nápisem "onkologie" a usedavý pláč, který zazněl z pokojů...Řekla bych, že se ze mě stává hysterická pološílená troska..nešlo to zastavit, nešlo se uklidnit a ani teď nejsem nikde...někdo schoval realitu za šedivý závěs...
A k tomu osudu...došlo mi, že ta práce...median..kurva, on je to vlastně osud...že je to zrovna na čerňáku...mohlo to bejt kdekoli jinde a je to v počernicích..mohl tam pracovat kdokoli jinej a pracuju tam já...tak blízko a tak daleko..osud je neuvěřitelná věc...a jako vždycky mi dohazuje v páru...naprosté štěstí a naprosté zničení v jednom balení...jedno zdarma, no nekup to...
