*EuPhOriA*
Zvláštní den, od začátku až do konce zvláštní...nádech nereálna propletený s záchvěvy smutku a výbuchy euforického smíchu...
Od rána v pokoji smrdí cizí boty...chci se jich zbavit ale číslo nedostupně...už jste někdy přemýšleli nad tím, jak jso boty divně neforemná věc? Nejdou nacpat prakticky nikam a kamkoli je dáte, najednou tam přestane být místo..."Venku je zima a strašně tam prší!"...Zamotaná až po uši, s petkou vína, cigárem mezi zubama, botama v jedné ruce a kličema v té další vyjdu ven. Černé nebe, horko a slunce. Zamykám. Představte si uvedený počet věcí, jejich rozmístění na jednotlivých místech...a pokuste si sundat mikinu, aniž byste něco upustili na mokrou zem. Boty jsou opravdu velice nepohodlná věc...
Lidé v Praze jsou přemnožení. Když se přemnoží králíci, tak se střílí. Proč by to nešlo aplikovat na lidi? Ani ta trocha alkoholového oparu, kterým jsme se pokoušeli zastřít fakt, že se musíme motat tou smečkou emo-disko-tupo-tlustopeněžníků nepomohla k lepší náladě. Po hodině pokusů objevit něco na nošení se naše síly smrskly na minimum, které organismus nezbytně potřebuje k udržení základních životních funkci //dýchání a kouření//. Bolavé nohy, znavené hlasy neschopné mluvit a myšlenky, které se neúnavně stáčejí k tomu, na co myslet nechci..21 dvacet jedna..jednadvacet..to číslo bylo vždycky hezké, protože je to počet dnív lázních zadarmo...BYLO...proč normální lidé jsou schpni cítit štěstí, bavit se jinde? Nepotřebují k tomu nutně ten jeden objekt? Ne já normální bejt nemůžu...každý rozhovor se vždycky stočí kam nemá, ale kam jazyk cestuje sám v nehlídané chvíli...
Nevěř tomu co je levně. Štěstí plné kalhoty z koupě Holgy...dokonalý fot'ák, dokonalé snímky...všechno to bylo nakonec schované v tupé prodavačce ve FotoŠkoda...Filmům rozuměla asi jako já, akurát že já možná jsem schopná odlišit barevnej od černobílýho...mám fot'ák, který je známý po celym světě svejma barevnejma efektama...a mám do něj černobílý film...
Pokaždý když se zastavim a přestanu něco dělat, začnu se topit v myšlenkách...slušných, romantických, amorálních, zvrhlých...stát frontu na autobus a pak zjistit, že už sedíš v autobuse..kdy? jak? všechno zahalené myšlenkami a vzpomínkami...málem jsem začala mluvit na chlápka, co si ke mě v 332 přisedl..protože jsem byla zamyšlená...
Brečet jako narušené mimino v podchodu metra...podruhé zaživot...poprvé to aspoň bylo, že mě někdo nechal...to si ještě pamatuju, Pražského povstání, sedm večer...přetáhla sem ho přes gesicht hrncem, co byl v ruce a hrdě odešla...v metru dopadla na schody a probrečela čtvrt hodiny téměř bez slz...jen naprostá černota v mozku a neschopnost myslet...podruhé, včera? Palmovka, něco kolem deváté...sejdu schody, otočm se a dlouho na ně koukám..nečekám, protože tenhle scénář jsem si už v hlavě přehrála...chtělo by se mi možná ty schody vyběhnout zpátky, ale neudělám to...to znamená že opačná strana schodů taky ne...to ale nebrání stát a poslouchat slzy, jak začínají téct po tváři...o pár metrů dál sednu na schody, doprostřed...zase slzy po tvářích...proč brečím vždycky v metru? Když něco s chlapama, brečim v metru...ve všech ostatních připadech doma...
Čtvrt na pět ráno a já mám pořád vážný problém usnout...tvoje věta...
"Co mi to děláš?"
