Tak často v podvečer sním v komnatě své sám
O lásce, o níž vím, že nepřijde mi ani,
Jež prudce schvátí mne, jíž navždy podléhám,
Jež vichrem prožene se dnů mých zmlklou plání,

O lásce, jež rve tlum mých marných nadějí,
Jak větve vichr rve, když v mrtvý les se vřítí...
Ač vím, že nepřijde, ji vidím jasněji
Než všechny lásky své, jež dosud žil jsem v žití.

A toužím pojednou, by slovy hovořila,
Jichž nikdo nemluvil až dosud, ke mně dnes,
A požár v polibcích by do duše mi lila,

A potom, luny člun co stoupá jako ve snu
Do modrých nebes vln, by rozevřela děs
Před mými pohledy té Nicoty, kam klesnu.