Byla jsi člověk, který byl mým světem, kterého jsem milovala, se kterým jsem chtěla žít.
Byla jsi člověk, který znal má gesta, moje myšlenky, moje noční můry. Byla jsi tou, která se o mě starala, ta která měla hlavní slovo, ta na kterou jsem čekala doma.
Byla jsi člověk, kterého jsem chtěla zpátky, o kterého jsem bojovala. Byla jsi ta, na kterou mi dlouho trvalo zapomenout.
Ta, díky které jsem svého času pila každý den, protože jsem nevěděla, jak zapomenout, jak Tě vymazat se svého života, jak bez Tebe žít.
Ano, byla, ale nikdy jsi nebyla tou, pro kterou bych byla ochotná se změnit, utlumit své horší já, proč?Nikdy jsem v Tebe neměla stoprocentní důvěru a ani jsem mít nemohla.
Důvěra - to byl důvod, proč nám to nefungovalo. Nikdy jsem se Ti nemohla dát celá, věřit Ti, věřit v Tebe. To byl důvod, proč jsem se k Tobě pak už nemohla vrátit, ačkoli jsem měla možnost. Tenkrát jsem nevěděla, co mi brání, jen jsem cítila, že to nejde. Ačkoli jsem Tě stále milovala. Teprve nyní to vím - po čtyřech letech.
Konečně ze mě spadly všechny výčitky vůčiTobě - odpustila jsem Ti. Už ve mě neležíš jako těžký balvan a já zas můžu dýchat,žít.
..utekly jiz 2 roky..když se podívám zpět najednou vím, že mohlo být všechno jinak.
O víkendu u Vás se mi začaly vracet vzpomínky, možná existuje osud, ale jen na mě bylo, jestli půjdu cestou přímo nebo zatočím vpravo. A já se rozhodla jít vlevo. Zůstala jsem ve vztahu s člověkem, který mě přes své cíle téměř neviděl, kterému jsem nedokázala být věrna a o kterém jsem věděla, že s ním žít nikdy nebudu, nepochopitelné. Tenkrát jsem měla strach, bála jsem se, co řekne okolí, kamarádi, že o ně obě přijdeme . Nechtěla jsemubližovat, až jsem nakonec ublížila všem i sobě.
Za půl roku jsem zůstal a sama. Přes všechnu snahu se se mnou rozešla, nešlo to jinak. Ty jsi v tu dobu již byla šťastná se svou ženou a já si říkala, že to tak má být. Všechen můj čas zaplnil fotbal a hospa. Nechtěla jsem vnímat okolí, nechtěla jsem cítit, chtěla jsem jen brát užívat si a zapomenout.
Uběhl další půl rok, stalo se to, čeho jsem se tak bála. Přišla jsem vlastní arogantností a slepotou o kamarády, právě o ty o které jsem tenkrát s tebou přijít nechtěla a zároveň jsem přišla i o kamarádství s tebou. Paradoxně jsem však stmelila přátelství lidí, kteří byli rozhádaní a zároveň jsem došla k odplatě za vše, co jsem dříve způsobila,proto věřím, že mé chování mělo smysl.
Začala jsem znovu, s jinými lidmi, přestala jsem myslet na minulost. Bez měsíce za rok mě vyrušila sms. Rozhodla jsem se, že na fotbalovou akci pojedu. Byla to pohoda, všichni jsme si akci výbordelně užili..škoda jen martíkovy nehody.
Jen si od té doby říkám, jaké by to bylo, kdybych tenkrát v noci zůstala sTebou…kdybychse řídila city a nejela nikam na Letnou, kde jsem se pak stejně nebavila, protože mé všechno zůstalo ve výklenku těch velkých dřevěných vrat. Jako druhou šanci tě tam u Páji stačilo vzít za ruku a říct všem, jak to je…. Jenže já byla srab.
Ažnyní po dvou letech sama sobě přiznávám, že jsem se do tebe zamilovala, do tvého úsměvu, do tvých očí, i dnes se otáčím, když cítím člověka, co voní jako ty. Když se naše oči setkají, plamínky v nich hoří dál.Jen jsmeuž každá jinde. Ty máš přítelkyni, já mám přítelkyni, obě jsme štastné..tam někde uvnitř mě jsi však stále se mnou.
rikas, ze kazdy ma zivot takovy jaky si ho vybojuje, ze si nemela nikdy nic zadarmo..
Z jednoho uhlu pohledu mas pravdu, ale co ten druhy? Ne vsichni maji stejne sance, ne vsichni mohou bojovat...staci se zamyslet, co treba deti z Afriky, z Afganistanu....? Taky budou mit,to co si vybojuji? A co treba nemocni, nebo lide, kteri se narodili s nejakou vadou, taky maji, to co si vybojuji?? a zadarmo..?? Vsichni nemaji rovne sance, takhle to bohuzel je...
Rekla bych, ze lide kolem mě, jako jsi Ty,Renca, holky z fotbalu, lidi prace... my máme šance téměř stejné a záleží jen nás, jak je využijeme. Je jen na nás, jestli se chceme na svět smát nebo brečet, jestli si chceme kazit život, který jsme dostali, nebo si ho užít. Hodně lidi, si mysli, ze jsem blázen. Proč? Jen proto, ze se chci smát? Že mám radost z deště, z nového dne? Kdo se chce smát, ten se smát bude i když třeba nebude mít peníze, i když bude zrovna sám opuštěný.
Každý umí nadávat na život, na práci, na lidi. A já se ptám: Proč věci nezměnit? Proč jeden den nevstát pravou nohou, usmát se tomu, že prší, v koupelně u zrcadla si říct, zítra budu vypadat líp, popřát hezký den sousedce v okně, z vesela pozdravit kolegy z práce, zpívat si a zpracovávat tabulky, těšit se na oběd, poté s radostí utíkat z práce domů,cestou koupit bombony, usmát se a obejmout přítelku, vyrazit si do kina... proč nežít? A proč nadávat na práci a nezkusit ji změnit?? Proč sedět doma jak pecka, když můžu vyrazit ven, odjet třeba daleko pryč za hranice??
Rikas si, ze je to jednoduche psat, jenze udělat těžší, ale co nám brání? předsudky, strach?? V tom případě se boj, protože strašpytlové nesmí do lesa..můžou jen sedět doma u televize a nadávat na celý svět, a na ulici se pak na všechny mračit a kazit jim hezký den.
Sama víš, že to jde, jinak ještě pořád hniješ tam uVás vOstravě..
A takhle to funguje i ve vztazích, nezkusíš, nepoznáš,,,že to bude bolet? Aha, a jak víš, že se třeba při vstávání nepraštíš do hlavy, to přece taky bolí a vstáváš??
Můj život je hra, já jsem se rozhodla ji hrát s úsměvem. A i když to bolí a občas mám strach, nebudu se schovávat doma.. chci se bavit, chci bojovat, chci cítit,chci milovat, chci žít... A CHCI DRUHÉ ŠANCE...a taky kuřecí steaky, a babiččiny kremrole, a Ronaldinovu střelu...
pozn. na závěr: Né vždy a všechno máme šanci ovlivnit....jak ovlivníš počasí, jak ovlivníš to, kdy ses narodila, jak ovlivníš,to když druhý necítí????
clovek muze posrat hodne veci, dulezite je, nezapomenout na omluvu... vyspelost se pozna podle toho, zda jsme schopni odpustit..rozeznat prave omluvy, zda jsme schopni postavit se vecem celem, jako cestni lide bez pomluv a bez zavisti... To snad jen k uvodu, citim, ze ze sebe musim vse dostat..jsem plna vseho..
Ctvrtka zivota za mnou...a ja zase zacinam..tentokrat vsak uz mam zazemi, mam praci, mam kamarady.. ke spokojenosti chybi jen malo.. jsi to TY..
nevím kolikátá slečna Ty jsi byla, když řekla jsi mi vBrezince sbohem...vlastne jsem to byla ja, ve svem opitem stavu..ale kdybych nerekla, z tvych ust, bych rano tyto slova uslysela.. byla jsi mesicni smouha v mem zivote, kterou jsem snad mohla milovat, driv nez jsem stacila sve srdce ukazat, zmizela jsi za obzorem...byla jsi vira...prvni po dlouhe dobe, ktere jsem verila...odesla jsi a VIRA zustala...
dva roky intezivního pití se jiste podepsaly na mých činnech..proč jsem pila? protože jsi mi scházela. Kdo? no přece TY, kterou cely zivot nebo alespon od doby, co vim, ze jsem eLko hledam... a pritom jsem Te mela...zila jsem sTebou..byly jsme spolu...stacilo jen rict, vrat se zustan se mnou...já vsak ztratila se v alkoholové lázni..pila jsem stejnou dobu, jakou jsem strávila sTebou... ted myslim, ze uz je na case odejít vzdát seTě, vymazatTě ze mě..z mého srdce, hlavy.....
Jednou jsi mi napsala, ze ja jsem ta, kteraTe vzdycky ve vsem rozhodila...vsak ja jsem rozhozena zTebe.. spousty zen, mejdanu,nocnich akci, nic me jiz nenahodilo zpatky..zmenila jsem praci, bydleni, kamarady...a presto.. stale tam jsi..plakala jsem pro rozchody s jinymi holkami..avsak ty skutecne slzy byly proTebe...
a ted mam po dlouhe dobe pocit, ze to pujde bez piti..bez meho druheho ja, ktere ublizovalo lidem kolem, delalo mi ostudu.. udrzovalo me v mem umelem bezstarostnem svete plnem opic, zen..smacich i brecich bezduvodnych stavu.... zvlastni...nejvic nakonec clovek ublizi sam sobe...vycitky svedomi nejsou lehkym souperem...
Ze by uz konecne zaver... kdo a co mi pomohlo.? velky fotbal....Malesicke superzeny....zatim vsechno teprve zacina...ale ja v ne verim..a take prvne verim v sebe v tym...zatim prohravame...ovsem tym nedelaji jen vyhry..kazda z nas je osobnost, kazda se vzajemne respektujeme...jsme opravdove kamaradky... Zapasy, hra, fotbalovy zivot jsou pro me velkym duvodem proc nechlastat....proc se zmenit..proc verit... nejen ve vyhru, ve fotbal, v kamaradstvi...v LASKU...
Byla jsem hlupák, ktery si myslel, ze se dá před realitou schovat.. nedá...vzdycky nás dozene, tak jako nase minulost, aby nam pripomela, nase zacatky, omyly, chyby... ..zbyva si jen prat klidnou noc..a rano vyjdeme vstrict zase dalsim novym zitrkum, plnych prekvapeni, starosti, omylu, radosti a vseho, co k zivotu neodmyslitelne patri :D
..po dlouhe dobe zacala jsem verit, myslet vazne... nebyla jsi jen flirt..snad to vis..mozna pochopis..chtela bych zacit znovu jinak...vsak pro me nejsou druhe sance..tak pohrbila jsem nadeje...
Byla jsi hladina reky, stacil letmy dotek ruky, byla jsi sen, co rozzaril mi den, byla jsi kvetinou, tou jedinou..
chtela jsemTi kus sebe dat, zacala ses bat..
vira odchazi, predstiram nic mi neschazi, uz nikdo neveri, stovky zamcenych dveri, sance je vzdy jedna jedinna, slova nevinna..
kdy si lide odpousti, proc k sobe druhe nepousti..
schazely doteky,zbesile uteky, schazela laska,schovala ji cerna maska, polibky odesly, mezi nas se nevesly..
proc se lasce branit, proc schovavat city, proc neroztahnout kridla, proc neletat si vysoko..
skakat z mracku na mracek, rozehnat mlhy oblacek, davat kus sebe, poznat krasu nebe, dychat plnymi dousky, zvladnout vsechy zkousky. divy sveta, laskyplnna veta... sila dvou, kdyz ruku v ruce jdou... otevre se spousta zavrenych dveri, kdyz si dva veri..
staci si jen padak vzit a pripraveny ho mit.. ruzove bryle s cernymi skly, pod nimiz realne jsou dny dostatek naplasti, pro pripad chyceni se do pasti.. vsechny naivity nacpat do ulity..
jeden polibek nemusi znamenat nic a může znamenat všechno, v jedné vteřině, minutě, okamžiku se nemusí stát nic, nebo úplně všechno slzy se mohou změnit v smích, tak jako smích se mění v slzy.
Člověk může být pro jednoho celým světem, a celý svět není pro člověka nic. láska a city se mění v nenávist a holé nic, z věrných přátel i nepřátelé se mohou stát...
jedna velká změna, jeden velký šok, ráno plné slunce, noc plná deště, ráno mlha, temná síla v noci tajně zdrhá
tam v tom bahně,cítila jsem se tak sama...hudba rocková, jsem hold taková nerada prohrávám, mám však svou hrdost..řeknu dost..a už to nikdo nezmění.. smála jsem se skákala v srdci zklamání...
venku prosila jsemTebe tam nahoře, nechápala, myla nohy v Jizeře, hvězdy na mě mrkaly, do stanu me strkaly... já poslechla.. ve svem stanu jako host, zbyla ve me nespravedlnost, vsude kolem voda, svedomi uz nehloda.. ve stanu na pujcene karimatce jsem usnula..
Dalsi den..ja uz nechtela verit,ze se nic nezmenilo, zavrela jsem dvere, vysadila kere... nemohla jsem parit s temi,co mam rada.. hrisna cesta, more panaku, empicko - nove tricko, vesela nalada, zapmenula jsem na hada, prevlikacka v kempu, u reky hledala jsem rampu..
pozdrav s pajou, vinko s ajou, depka tatam.. muj prazdny stan.. nova nadeje, v realu v arealu parung na kapelky bez kabelky.. s mojema zenama, blaznivyma scenama..
tma pokryla vse i blato, chtela jsem rict, jsi zlato.. slova se skryla, hluboko v zemi zadupana byla, pocit tve pritomnosti hral, strach stale vedle stal..
po kotniky ve vode, v pivnim stane v pohode, velky pozdrav s prdiky, seznameni s lidiky, donesene rumy, nekdo mel holiny z gumy, nalada stoupa, utikam pro dalsi flasu, nebyla jsem hloupa..
a pak to prislo..tam u baru..ja byla snad ve varu, nez koupila jsem pivo a colu, temer jsem spadla z podlazky dolu, odesel sedy nechapavy mrak...vse jinak... zahodila jsem hloupe nadeje v neco,co by se nestalo,par vzpominek zustalo..
dikyTi tam nahore, preci jen mas nejake srdce, nenechal si me v te rece... poslal si me spat,abys mi mohl druhy den zenu dat.
Pere se to ve mě, je mi málo nebo hodně. pít či nepít, nepřemýšlet, nekouřit... pohled na dvě ženy, přeji jim to, přeji..
Co když už jsem oTebe přišla, kolik má člověk šancí, kolikrát může mít rád, kolikrát může milovat, kdy odchází nadějě, kdy pravda vítězí... prázno rozprostřené v tělé mém..
Jsi snová víla mizící za obzorem, v tvé přítomnosti půdu pod nohama ztrácím, srdce z kamene pod trezorem, pod tíhou reality na zem se vracím..
Ve všem jsi mě rozhodila, žila jsme snem, nikdy jsem nevěřila, že budeš mnou...
Nesnáším bezmoc, vzteklá na ní jsem, se skálou nehnu, i když napnu všechny síly své, probírám se s další opicí, nic se nezměnilo, zuřím..že vše stejné je.. další den, mozek plný všeho, večer znovu opitá, uvězněná v nejistotě, výčitkami spoutaná, domů, táhne mě to domů, alarmy blikají..
Chuť všeho nechat, již nikam nespěchat, nespravedlnosti dosti, v práci jsme nevítaní hosti, zrušili náš tým, venku černý dým, nejlepší team leader odchází, zda to vůbec někomu dochází, schovám zklámání, utírám slzy, nefér jednání...
Zas s jinou holkou v jiném pokoji, říkám si, že to nebolí, lžu si, že cítím, do díry jmnémem děvka se řítím,, jsem už stejná jako jampa holky, vyzvu je k tanci, v lásce, však nemají šanci, jedna za druhou, jdou, u mě se střídají, dvě slova prokletá, jsem špatný poeta.. a ještě horší lhář..
chci jen jedinou holku, jedinou zVás, na celé plateně, říkat jí buď mou, půjdeš se mnou tmou, spolu nebudem se bát, do zad nám bude vítr vát..
Z vašeho světa odcházím, nikomu nescházím, co chci já se nikdo nezeptal, všichni jen brali, každý lhal. Zahazuji klíč, vzpomínky zamykám, můj cíl je pryč, těžko polykám, v uších válečné bubny zní, byla jsem hloupá, naivní..
Dvě hodiny ráno, flash-back..slzy stékají, vzpomínky jdou, fotky dva roky staré,video s Tebou… obě se smějeme… cítím jako by to bylo dnes.
Proč??? Do dneška nevím…osudový člověk…v sobě všechno schované mám… stále tam jsi,jako stará rána, která se nehojí… chybíš mi..
Za půl roku šest žen, možná víc…. každý měsíc jedna..hospodské akce.. téměř každý den usínám opicí…hledám svoje štěstí, hledám Tebe…harmonii, soulad.. měla jsem všechno..teďtěžko probouzím, to co odešlo.. kus mě zmizel… roztříštěné vnitřní já… stále sbírám, to, co zbylo…
Chci něco víc, však neumím dát téměř nic, střípky nadějí,v závěji, v ženském světě jsem ztracená… neumím už věřit, nechci se ničeho vzdát..umím si jen hrát..Hraji si s holčičími city…střed vesmíru jsi byla Ty…
Důvod stále chybí…zůstávám sama…svůj splašený život žiju dál….čas se nevrátí.
Znám jen jednu človíku, která všem kolem láme srdce…
Je jen jedna človíka, která dělá zmatky, jen jedna, která zvládne udělat zmatky víc lidem najednou.. Není v mém okolí z Lestapa nikdo, kdo by Ti nepodlehl (hermelinová Šejn), máš kouzlo, máš šarm, úsměv..Neměnila bych s Tebou… zástupy žen na Tebe stojířadu, chce se mi brečet za Tebe, za ně.. nejde mi, postavit se jen na jednu stranu..Myslela jsem, že je vše pryč zapomenuto…však čas se vrací zpátky.. zvláštní..
Nechápu, mám jiný svět a ona také, vídáme se minimálně a přesto je vše velmi podobné, ne-li stejné jako tenkrát, před třemi lety…tolik slz, trápení…né mého…těch kolem…
Máme stejné typy ženy, jak to? Kdo vyhraje je předem jasné…potvory světem vládnou…však já jsem ta šťastnější z nás.. Neumíš říkat ne, a taky často nevíš a tak mlčíš…všichni čekají a Ty nic mlčíš dál, sama se utápíš v tom, že nevíš… snad i všechno chceš říct, jenže čas běží, vše se zamotává…a Ty už nevíš, těžko hledáš cestu ven, zpátky se vrátit nechceš a ani to nejde.
ZaTebou siuety ženských těl, srdce zlomené….schováváš slzy, hraješ si na tvrďáka – přitom nejsi. A ani nejsi šťastná…věřila jsem, že za ty tři roky budeš jinde, že přeci jen už umíš říct, co cítíš, že ses poučila…. Ne….škoda… však já Ti tentokrát už neřeknu nic, nebudu už ta, co vyčítá, ta jediná, co Ti to řekne do očí..
Víš, ty se ne mě zlobíš za víc věcí, vadí Ti na mě i to, co já nemám možnost změnit.Jenže Ty tu možnost máš…stačí jednou ráno vstát podívat se do zrcadla, říct si mám na to. Můžeš vyjít ven, naučit se říkat ne a když už víš, že to zase není ta pravá,říct jí přímo do očí, jak vše je.A když už víc žen, tak proč ne, proč jim nedat šanci, ale ne na základě lží..nenech je v tom topit, tak jak se topíš Ty..
Ať jsi jaká jsi mámTě ráda, můžeš se na mě zlobit, můžeš mi vyčítat, jako kamarádka jsem tady proTebe vždycky byla a budu… i když se nevídáme, i když si nepovídáme….. Stejně o sobě víme, narážíme na sebe… nejde tomu utéct… bohužel.
… nemůžu Tě odsoudit, nemůžu Tě poslat do háje… i kdybych chtěla…protože tam uvnitř bereme život stejně…život je jedna velká příležitost,je tisíce možností, záleží na každém, co si vybere… a my nechceme o ty další možnosti přijít…a pak si nevšimneme, že nám utíká, to co máme těsně vedle sebe…zkusit a utéct…čekat na další možnost, hledat něco víc… znám tu touhu znám… otevřená zadní dvířka, oči dokořán, pospíchám vstříct novému dobrodružství…
až pozdě mi dochází, že to, co jsem hledala už jsem dávno našla…měla u sebe, jen neviděla...a tak hledám dál…každý den vstávám s nadějí a vírou..těším se na další zážitky…
