Sex vše o sexsu

Nikdy mi nevadilo, že jsem ještě neměla pohlavní styk, zvlášť když je mi teprve patnáct. Jasně, sexpatří k životu a já bych ho ráda provozovala, ale jaksi není s kým. Můjposlední přítel bydlí totiž kapku z ruky a abychom spolu mohliuskutečnit mé slavné poprvé, musel by mít úd jako měla ta princezna zfilmu Tři veteráni nosík… Ale proč to tu vlastně všechno říkám. Nabylajsem dojmu, že být pannou je jako nemoc nebo něco, co dívku staví dojiné lidské vrstvy. Jak jsem na to přišla?

Avšak ještě než se pustíte do čtení zbytku článku, ráda bych Vásupozornila, že tento článek je pojat formou fejetonu, a tedy jde spíšeo můj názor na věc, než názor fundovaného odborníka a tak mi prosím zatento fakt v diskuzi pod článkem nespílejte. Teď už však zpět k mémupříběhu.

Už je to delší dobu, co jsem si uvědomila, že s mým tělem nenívšechno v pořádku a že se patrně v mým spodních partiích usadil nějakýbacil. Ihned se mi před očima vynořila vzpomínka na letní prázdniny,kdy jsme s rodinkou sjížděli všechny lázně severního Maďarska. Tamnívoda s vysokou koncentrací síry a jiných blahodárných látek mi sicevyhladila všechny pupínky na těle, ale protože se v ní rochnil opravdukdekdo (v jednom bazénu jsme dokonce potkali Saddáma Husajna – sice semaskoval zelenou kšiltovkou, ale marně – my jsme ho poznali :-), určitěse to tam jen hemžilo bakteriemi.

Když je člověk nemocný, tak navštíví lékaře, a tak jsem se i jáodhodlala jít na gynekologii. Pan doktor se na mě tvářil přívětivě,vyslechl si, co mě trápí a poslal mě do vedlejší místnosti, ať siodložím. A pak to přišlo. Než jsem stačila odejít, zeptal se: „Apohlavní styk jste již měla?“ „Ne,“ odpovídám pravdivě. „Nooo… víte co?Tak pojďte zpátky, já vás prohlížet nebudu, napíšu vám prášky, kteréjsem kdysi dával i vaší máti. Nepracoval váš tatínek kdysi na veterině?Vidíte, já jsem si to hned myslel. A ještě dostanete čípky. Tak.Nashledanou,“ byl se mnou náhle rychle hotov doktor. Opouštím ordinaciplna rozporuplných myšlenek. Sice je fajn, že jsem se vyhnula osaháváníintimních partií cizím mužem, ale na druhou stranu, předepsat mi nějakýdryják, aniž by věděl, co mi vlastně je, to zavání přinejmenšímpodivným chováním.

Plynou dny a plynou týdny, já užívám léčiva podle návodu a nabývámdojmu, že se mi bakterie vně mého lůna chechtají, až se za bílkovinnýobal popadají. Žádný návrat ke zdraví se totiž nekonal. Po měsíčnímdoufání v pozitivní zvrat definitivně kapituluji, sbírám se a mířímznovu na gynekologii, ochotna a schopna milému doktorovi dát nakládačkuza to, že mi dal jen tak na blind léky, po kterých mi bylo akorátšpatně. Za dveřmi ordinace mne však veškerá odvaha opouští, a tak jsemjen směrem k doktorovi ustrašeně pípla, že mé problémy přetrvaly.Očekávala jsem, že mě nyní již vyšetří, i kdybych byla třeba Johanka zArku, ale on znovu vyslovil tu odpornou otázku: „Ještě pořád jstepanna? Ano? Tak já vás prohlížet nebudu, běžte do nemocnice nabakteriologii, ať vám provedou kultivaci.“ Zjevná neochota gynekologasáhnout si na mladé masíčko mě až udivuje. Přebírám od sestry žádost ovyšetření a nevěřícně zírám: na bílém papíře dominuje velký nápis V I RG O !, jako kdyby to byl rozsudek smrti. Netuším, proč kousek blánynavíc mému doktorovi tak vadí a začínám si připadat jako horkábrambory, kterou si všichni přehazují, protože do sebe ještě nenechalanikoho píchnout.

Procházím městem směrem nemocnice, notuji si slavný song od Madonny…Like a Virgin, touched for the very first time… a doufám, že teď užbude všem jedno, že můj sexuální život jerelativně nulový (relativně říkám proto, že rozhodně nejsem žádnánepolíbená panenka, na kterou nikdy nikdo nesáhnul!) a pustí mě brzypryč. Přicházím do čekárny, sedám si a vyčkávám, až na mě přijde řada.Ten moment záhy nastal a já jsem paní doktorce, příjemné peroxidovéblondýnce středního věku, předala žádost o vyšetření. Ta ji přelétlapohledem a poté ke mně káravě promluvila: „No ale příště přijdeš večtvrtek, to sem chodí holčičky Virgo.“ Já jsem šla do kolen. Copak jsemnějaká malá holčička? A proč mají panny vlastní ordinační den, jsmesnad nějaké speciál případy? Já ti ukážu, ty odbarvená fuchtle! Jenžemi rázem došlo, že to přeháním a nedala jsem nic znát. Vylezla jsem na„kozu“ a čekala, co bude. Doktorka do mě jen strčila vatovou tyčinku,pak ji vyndala a podala sestře. Poté mi pokynula, že můžu jít a ževýsledky pošle mému doktorovi. Já se oblékám a přemítám, proč tedy topanenství tak hrotí, když jen dělají stěr tyčinkou. Připadám si jakomalomocná. Vycházím zdeptaně z nemocnice a registruji dva nemocničnízřízence, kterak se na mě uznale smějí, asi se jim líbím. Kdepak, hoši,dnes vážně nemám náladu na nějaké flirtování. Ani mě nenapadá, že bychještě jela do školy a nasedám rovnou na tramvaj domů.

Diagnózu své choroby vám nesdělím, už proto, že ji sama neznám. Vímjen, že trpím nemocí zvanou panenství. Naštěstí není nakažlivá aneumírá se na ni, ale jsem z toho smutná. Mám pocit, že jako se kdysidělila Amerika na černou a bílou, dělí se i náš stát na panny a sexemzkušené. A proč to nedotáhnout ad absurdum, proč my, panny, nemámevlastní obchody, autobusy, kostely, proč nejsme výrazně označené, pročnás jednu po druhé neupalují na hranici… Být pannou je fakt nanic.Kdysi jsem četla rozhovor s Ester Kočičkovou, která na otázku, kdypřišla o panenství, uvedla, že se asi ve třinácti deflorovala mraženoumakrelou. Myslím, že v mrazáku taky jednu máme…