Sex vše o sexsu

Na gynekologii jsem začala častěji chodit cca od 23 let, protože mědosti trápily záněty. Antikoncepci jsem doposud nepotřebovala – s nikýmjsem nechodila. Pak se to ale změnilo, potkala jsem svého současnéhomanžela a od svých 24 let jsem začala absolvovat pravidelnégynekologické prohlídky. Všechny výsledky byly v pořádku a my siužívali život. Jenže HA mně nedělala dobře – přibrala jsem 12 kg atrápily mě časté záněty gynekologického i urologického charakteru.Následný nález chlamydií mě vedl k tomu, že jsem HA na jaře 2005vysadila. Tím pádem už nebyl důvod chodit na kontrolu 2 x ročně a mělajsem se přijít ukázat až v březnu 2006. Mám skvělého doktora azdravotní sestřičku tam dělá moje teta, takže nikdy nemám pocit, že jduna nějaké „hrozné“ vyšetření, ale spíš navštívit příbuznou. Pan doktormně vždy utvrzoval, že pokud by bylo něco špatného na stěrech, že mizavolá. Ale já to nikdy nebrala moc vážně, možná proto, že se mi tonikdy nestalo. O to větší byl pro mě šok, když mi asi 3 týdny postěrech volala teta, že pan doktor se mnou potřebuje mluvit. V tuchvíli mě ještě nenapadalo nic hrozného… celé roky jsem trpěla nazáněty, tak jsem si říkala, že pan doktor objevil zase nějakéstreptokoky, já dostanu antibiotika, nějakou mastičku a ty malépotvůrky zase nějak zmákneme.

V ordinaci mně však už moc do smíchu nebylo. Bylo mi sděleno, žestěry ukázaly nějaké buněčné změny na čípku a musí se udělat další,kontrolní vyšetření. Byla jsem z toho dost vyhoukaná, ale teta měuklidňovala, že to určitě nic nebude. Ani v téhle chvíli mě nenapadlo,že by se mohlo něco dít. Ale jak se pomalu blížil čas, kdy jsem si mělavolat na výsledky, stále více a více jsem se začínala bát. Všichni vmém okolí mě samozřejmě utěšovali, že to bude v pořádku, nejvíce můjpřítel, který si nějak nechtěl připustit, že by se něco mohlo stát.Možná měl i výčitky svědomí, protože to byl on, kdo mě nakazil a sámproblémy neměl.

Za pár týdnů jsem znala své výsledky – CIN III, tzv. prekanceróza.Byla jsem v šoku a neschopna komunikace, jenom se mi v hlavě opakovaloto, co doktor řekl – možnost vzniku rakoviny děložního čípku. Když jsemsvůj verdikt volala celá ubrečená svému příteli, nedokázal říct anislovo a do dneška přesně nevím, co se v něm v tu dobu odehrávalo.

Můj doktor operoval 1x týdně v pardubické nemocnici, takže bylorozhodnuto, že se nechám operovat tam a od něho. Říkala jsem si, žekdyž bude operovat svoji pacientku, dá si víc záležet. Možná naivnípřístup, ale mě to psychicky pomohlo. Termín zákroku jsem měla zanecelých 14 dní.

Ráno v 7 hodin jsem se hlásila v doprovodu přítele na příjmupardubické nemocnice, oddělení gynekologicko-porodnické. Sestřičkoujsem byla odvedena na tzv. dospávací pokoj. Samozřejmě, že mě pandoktor neinformoval, že si mám vzít přezůvky a pyžamko. Jak jsem sedozvěděla od sestřičky, pan doktor na takovéhle věci rád zapomíná a měto ani nenapadlo.

Zákrok se provádí nalačno. Od sestřičky jsem dostala na pokojinějaký čípek, který se zavádí do zadečku – prý abych nezvracela ponarkóze. Krátce po 8 hodině si pro mě přišel nemocniční zřízenec,zeptal se kolik vážím a jestli nejsem alergická na Ajatin. Dojeli jsmena sál, tam už čekal pan doktor, sestřička a anestezioložka. Vylezlajsem si na operační stůl, který vypadal jak gynekologické křeslo, bylymi přikurtovány nohy a na prst nasazen přístroj na sledování tepu.Pamatuji si, že jsem byla strašně nervózní a měla tlak cca 155/105.Anestezioložka, moc milá doktorka, mě uklidňovala, že to bude dobré.Pak jsem se s panem doktorem hádala, že jim tam stejně po té narkózeneusnu – jak naivní. :-) Bylo mi řečeno že takových tu už měli… a vícsi nepamatuji. Probrala jsem se až na „dospávacím pokoji“. Od ostatníchpacientek jsem se dozvěděla, že jsem na sále byla necelých 20 minut. Natomto pokoji jsem byla asi 2 hodiny. Poté přišel pan doktor ainformoval nás o průběhu operace. Poté jsme mohly vstát a pomalu sestrojit. Přítel pro mě přijel něco okolo půl dvanácté. Odvoz bylpovinný!! Jinak by asi odvážela sanitka.

Asi po třech a půl hodinách od zákroku mě začala strašně boletpochva, zřejmě od toho jak byla roztahována hákama, aby se lékař lépedostal k děložnímu čípku. Nic co by se nedalo přežít, ale taky nicpříjemného. Doma jsem byla 14 dní na neschopence. První týden jsempoctivě ležela, protože jsem se bála, abych nezačala krvácet, alenaštěstí se nic takového nestalo – jen nahnědlý výtok, což prý jenormální.

Už je to 2 roky od konizace, stěry mám v pořádku i testy na HPV jsounegativní. V loňském roce jsem se nechala očkovat proti rakoviněděložního čípku, chtěla jsem udělat maximum pro to, aby se nemocnevrátila. A tak doufám, že už mě v životě tento zákrok nepotká avšechno bude v pořádku.

Když se řekne konizace...