Po pěti vyučovacíchhodinách jsem letěla jako pominutá na dívčí záchodky, zamkla se vkabince pro učitele. I kdyby mě tam načapali a seřvali, dneska mě nicnerozhází!! Vytáhla jsem si na umyvadýlko malovátka, hřeben, parfém adalší kravinky, které jsou pro budoucí rande důležité. Nalíčila jsemse, přečesala, navoněla, nacpala si plnou pusu větrových tic tac anakonec jsem si upravila oblečení. OK. Lepší to nebude. Můžu jít. Marekna mě bude čekat u zastávky na autobus. Určitě už čeká, vždyť jsem sezdržela na záchodech půl hodiny!! Omyl!! I přes další zdržení v šatně,potom ještě kvůli učitelce, která mě poslala honem pro třídnici(zapoměla jí po poslední hodině ve třídě druháků), tam mě čekal dalšíšok!! Ve třídě 2.BV tedy druhák výpočetní techniky jsem nalezlalíbající se dvojici. Holka z naší třídy, z našeho prváku s druhákem!!Zrudla jsem, bylo mi trapně a nejen mě. ,,Nenechte se rušit, jdu jenpro třídnici!!" Popadla jsem třídnici a utíkala jako šílená poschodech. Učitelku jsem doslova srazila v mezipatří. Vrazila jsem jí dorukou třídnici a s milým ,,Naschledanou" jsem utekla. Po modré oktávceani stopy. Nejdřív jsem myslela, že odjel. Zdržela jsem se hodinu!!!Volala jsem mu, ale nezvedal to. Naštval se?? Marek?? Blbost!! Toho nicnevytočí. Možná to mě vyděsilo a vzbouzelo to ve mně nepěkné pocity.Seděla jsem v zastávce hodinu. Už jsem i brečela, mobil nezvedá, co seděje?? Proč mám divný pocit?? Marečku můj, kde jsi??

Poslala jsem mu nejméněčtyři smsky tipu, že na něj čekám, jestli je v pořádku, že ho miluju.Po třech hodinách jsem jela domů. Byla jsem protivná!!

V šest se mi rozeznělmobil. Paní Nováková?? Markova máma?? Co ta po mě může chtít?? Že byMarek neměl krédo?? To se mi nezdá!!! ,,Prosím.." Řekla jsem stručně.,,Promiň Karolínko, že vás ruším, ale Marek nedal vůbec vědět, že je stebou, měla jsem o něj strach, jste spolu že??" Bum!! Marku, panebožekde jsi?? ,,Ne!! Marek mi nezvedá mobil, neodepisuje, měl na mě čekat vpůl jedné před školou a .." Ticho. Na obou koncích. ,,Zavolám napolicii, náš kluk se nikdy nezpozdí a vždycky dá vědět. Karolínko, buďv klidu, zavolá ti!!"

Nemůžu být v klidu!!Můj kluk, spolehlivej, stoprocentně věrnej a vždycky přesnej je někde,nevím kde, nevím ským a proč!! Co se stalo?? I kdybys mi měl býtnevěrný, dej mi vědět, ať vím, že žiješ. Za dvě hodiny mi znova zvonilmobil. ,,Karolínko!!" Vzlykala paní Nováková. ,,Marek…Mareček…on..mělnehodu!! Je.. on je.. zemřel…Karolínko..ach bože!!" Plakala paníNováková. ,,Ne…to bude omyl, kde je?? Kde je můj Marek??" Křičela jsemdo telefonu. Rozběhla jsem se abych stihla poslední autobus do Prahy.Je to půl hodiny cesty. Celou cestu jsem brečela, lidi na mě civěli.Panebože, Marečku, to není pravda, že ne?? Ty žiješ, jsi někde s někým,třeba mě podvádíš, nebo piješ s kámošema, ale žiješ!!! Ty žiješ!!!

,,Dobrý den!! Hledáte někoho??" Oslovila mě mladá sestřička.

,,Ano…svýho..kluka!!Měl by tu být, přivezli ho, měl autonehodu!! Žije že jo?? Je vpořádku?? Chci ho vidět!!" Rozbrečela jsem se, nemohla jsem přestat,měla jsem strašný strach, nevěřila jsem tomu, že je mrtvý!! Je to omyl.Můj Mareček.. ,,Jak se jmenuje slečno?? Neplačte!!" Sestra mě pohladilapo rameni.

,,Mare…k No..novák !!" Vykoktala jsem. Strachy jsem nedýchala. Pláč mě přímo dusil. Marečku, miluju tě, žiješ, žiješ že jo??!!!

,,Slečno, je mi líto,ale Marek Novák svým zraněním podlehl, hned na místě nehody!! Netrpěl a…" ,,Nééééééééééé!! Chci za ním!! Chci ho vidět!! Hneed prosím kdeje??!!" Křičela jsem snad na celou nemocnici. Sestra mě chytla zaramena a odvedla za nějakým lékařem. Dal mi injekci a já jse usnula.Když jsem se vzbudila, brečela jsem. ,,Marku… Marku kde jsi?? Prosímzaveďte mě k němu, chci ho ještě vidět, prosím!!!" Doktor moje bezrádnétělo zavedl do holé místnosti. Uprostřed na velkém stole leželopřikryté tělo. Znova a znova jsem opakovala jeho jméno, křičela jsem,plakala. Nakonec jsem poprosila, ať odejdou. Odkryla jsem kus látky,kterou byl přikrytý. Ten pohled uvidím do smrti!! Byl studený a bílí,měl zkrvavené čelo..hladila jsem ho po tváři, naposledy mu dala pusu narty. Byli tvrdé a studené. Nebyl to můj Marek!! To byl cizí kluk, můjMarek žije ve mně. Pořád je krásný a má normální tělesnou teplotu!!Moje slzy mu stékali po studených tvářích. Hladila jsem ho po ruce.Položila jsem si svojí hlavu na jeho rameno. ,,Cos to udělal lásko??Jak tu mám být, bez tebe?? Umřu taky!! Tohle nezvládnu!! Marečku můj,navždycky jenom můj!! Takhle jsme to nechtěli!! Chtěli jsme děti, býtnavždy spolu!! Dva roky nám přece nestačili!! Miluju tě, navždycky těbudu milovat, nejvíc ze všech na světě!! Budu za tebou chodit, každýden!! Lásko moje.. já wím, teď budeš můj strážný anděl!! Budeš měchránit zezhora!! Proboha, proč se to stalo?? Proč zrovna ty?? To jsiza mnou tolik spěchal?? Miluju tě, miluju tě, miluju tě!!"

Poslední pusa na rty,opravdu, poslední. Poslední pohlazení, poslední pohled na tebe jako načlověka, teď už spolu budeme jenom ve snech, budu na tebe pořád myslet,ty nádherný vzpomínky ve mně budou žít. Pořád máš moje srdce, pořád jsiten můj Mareček…nikdy na tebe nezapomenu, slibuju ti to!!! Lásko….....

O pár dní později: Natyuž byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnějšíčlověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk alenepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože kdyžnepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišlaučitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten klukměl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohlauvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryčze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každýjeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišlinejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty serozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by unich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla abyvolali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekliže musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jíhledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její máměvšechno řekli.

O měsíc později: Natyskoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život avěděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohlabýt na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis vekterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpomělasi na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejíhoživota skončily..

Šla jsem na párty,

a pamatuju si, co jsi řekla.

Řekla jsi mi abych nepila, mami

Tak jsem si místo toho, dala sprite.

Byla jsem na seba hrdá,

Jak jsi řekla, že budu,

Tak jsem nepila a řídila,

Kamarádi si mysleli, že můžu.

Zvolila jsem si správně,

a rada od tebe byla správna.

Párty skoncila,

a lidi se rozešli.

Nastoupila jsem do auta,

jistá, že se dostanu domů celá.

Nikdy jsem nevěděla, co příjde, mami

Něco, co jsem nečekala.

Teď ležím na chodníku,

A slyším policajta jak říká,

ten co zapříčinil tu nehodu byl opilý,

Mami, jeho hlas zní, tak velmi daleko.

Moje krev je všude kolem mě,

a zkouším neplakat.

Slyším doktora jak říká,

to děvče umíra.

Jsem si jistá, že ten chlapík neměl ani tušení,

když lítal vysoko,

protože si vybral pít a jezdit.

Teď musím umřít.

Tak proč, to lidé dělají, mami

Kdybych věděla, že to ničí jejich životy?

A teď bolest zabíjí mě,

jak sto bodajících nožů.

Vzkaž sestře, aby se nebála, mami

Vzkaž tátovi, aby byl statečný,

a když příjdu do nebe,

Napište "Daddy's Girl" na můj hrob.

Někdo mu mohl říct,

že není správné pít a jezdit.

Možná jeho rodiče mohli,

A ja bych byla naživu.

Můj dech se zkracuje, mami

Vážně se začínám bát.

Toto jsou moje poslední chvíle,

a já jsem nepřipravená.

Přeju si, aby si mě mohla držet mami,

když tu ležím a umírám.

Chtěla bych ti říct "Mám tě ráda, mami!"

Takže tě mám ráda a SBOHEM.

Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?

Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi

Kluk - [Oh] Vážně? Ty?

Děvče - Nic zvláštního.. každoroční prohlídka

Kluk - [Oh]

Děvče - Tak… co jsme dnes dělali v matice?

Kluk - Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků

Děvče - OK dobře

Kluk - Jo….

Děvče- Hej .. mám otázku..

Kluk - ok , Ptej se

Děvče- Jak moc mě miluješ?

Kluk - Víš že tě miluju víc než cokoliv!

Děvče - jo…

Kluk - Proč ses ptala?

Děvče- ….>mlčí<…….

Kluk - Je něco špatně?

Děvče- Ne, všechno je v pořádku

Kluk - Dobře

Děvče - Jak moc ti na mě zaleží?

Kluk- Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl..

Děvče- Chceš?

Kluk - Samozřejmě že ano! >povzdech< je něco špatně?

Děvče - Ne všechno je v pohodě

Kluk - Určitě?

Děvče- Ano

Kluk - Dobře.. já doufám..

Děvče - Chtěl bys pro mě zemřít?

Kluk - Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil miláčku.

Děvče - Opravdu?

Kluk - Kdykoliv. Ale teď vážně , není něco špatně?

Děvče - Ne.. Já sem v pohodě, ty si v pohodě , my jsme v pohodě, všechno je v pohodě.

Kluk - ….. ok

Děvče - Dobře.. musím jít uvidíme se zítra ve škole

Kluk - Dobře .. Ahoj.. MILUJU TĚ

Děvče - …. Taky tě miluju , pa

DALŠÍ DEN VE ŠKOLE

Kluk - Čau, neviděl si dneska mojí holku?

Kamarád - ne

Kluk - >povzdech<

Kamarád - Ani včera tu nebyla

Kluk - Já vím… Celou noc měla obsazeném telefon..

Kamarád - Hele vole tak víš jaký holky někdy jsou..

Kluk - jo.. ale ona ne

Kamarád - Nevím co ti mám ještě říct …

Kluk - Tak dobře.. Musím jít na Angličtinu , uvidíme se po škole

Kamarád - ok , já jdu na chemii (je tam psáno silence = věda… nepodstatný)

TU NOC

-crrr-

-crrr-

-crrr-

-crrr-

-crrr-

Děvče - Prosím?

Kluk - Ahoj

Děvče - [Oh] čau

Kluk - Ty jsi dnes nebyla ve škole?

Děvče - [Oh] Musela jsem jít na nějaký vyšetření

Kluk - Jsi nemocná?

Děvče - Hmm …. Musím jít, na druhé lince mi volá máma

Kluk - Počkám

Děvče - Může to trvat dlouho.. zavolám Ti později

Kluk - Dobře… Miluju Tě miláčku

>>Hodně dlouhá pauza<<

Děvče - (se slzou v oku) podívej, budeme se muset rozejít

Kluk - Cože???

Děvče - Je to to nejlepší co pro nás teď můžu udělat

Kluk - jo?

Děvče - Miluju tě

>>klik<< ((položení sluchátka))

DĚVČE NEBYLO VE ŠKOLE 3 TÝDNY A NEZVEDÁ TELEFONY

Kluk - Čau vole…

Kamarád - čau

Kluk - Co se stalo?

Kamarád - Nic.. hele mluvil si se svojí ex?

Kluk - ne

Kamarád - Takže si neslyšel?

Kluk - Neslyšel co?

Kamarád - Hmm , nevím jestli bych měl být ten co ti to řekne

Kluk - Vole! Co to kurva… MLUV!!!

Kamarád - [Oh] … zavolej sem 433-555-3468

Kluk - ok

PO ŠKOLE KLUK

VOLÁ NA TO ČÍSLO

Hlas - Dobrý den, okresní nemocnice , sesterské oddělení

Kluk - [Oh] musel sem si splést číslo … Sháním svojí kamarádku

Hlas - Jaké se jmenuje pane?

((Kluk dává informace))

Hlas - Máte správné číslo, to děvče je jednou z našich pacientek

Kluk - Opravdu?? Co se stalo? Jak jí je?

Hlas - číslo jejího pokoje je 646 budova A , oddělení 3

Kluk - CO SE STALO?

Hlas - Prosím přijďte a můžete ji vidět

Kluk - POČKEJTE! NE!

-tůůůůůůt-

-tůůůůůůt-

-tůůůůůůt-

KLUK JDE DO NEMOCNICE…. DĚVČE LEŽÍ NA NEMOCNIČNÍ POSTELI

Kluk - Panebože! Jsi v pořádku?

Děvče - ……….

Kluk - Miláčku! Mluv se mnou!

Děvče - Já…

Kluk - Ty co? Ty CO?

Děvče - Mám rakovinu… a žiju na přístrojích

Kluk -…….. (strašně moc se rozpláče ) …….

Děvče - Dnes mi ty přístroje odpojí ….

Kluk - CO??

Děvče - Chtěla jsem ti to říct.. ale nemohla jsem

Kluk - Neřekla si mi to?!

Děvče -Nechtěla jsem ti ublížit

Kluk - Ty mi nikdy nemůžeš ublížit!

Děvče - Chtěla jsem jen vidět že cítíš to stejné co já .

Kluk - Miluju Tě víc než cokoliv! Chtěl bych ti dát celý svět v úderusrdce kdybych mohl.. Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil .

Děvče - Nebuď smutný , miluju Tě a pořád tady budu s tebou

Kluk - Tak proč si se se mnou rozešla?

Sestřička - Mladý muži.. návštěvní hodiny jsou u konce

KLUK OPOUŠTÍ POKOJ..DĚVČE JE ODPOJENO OD PŘÍSTROJŮ A UMÍRÁ

Ale co chlapec neví je proč mu děvče kladlo ty otázky, chtěla aby tořekl na poslední chvíly, a rozešla se s ním jen proto že věděla že jízbývajé pouze 3 týdny.A myslela si že ho tím ušetří trápení když serozejdou než umře.

DALŠÍ DEN

Chlapec byl nalezen mrtvý se zbraní v ruce. VZKAZ ZNĚL : Řekl jsem jíže bych se pro ni zastřelil …. Stejně jako ona řekla že by pro mězemřela…

Snehové vločky... Cezokno pozorujem, ako vločky snehu zahaľujú celý vonkajší svet. Vždy somrada pozorovala sneženie, pripadalo mi to také tajomné a nádherne. Aletento rok sa mi iba slzy po lícach kotúľajú. Chcem sa smiať ako predrokmi, snívať o budúcnosti a tajne dúfať, že sa raz objaví princ nabielom koni, niekde tam, medzi tými vločkami. Teraz je však všetkoúplne iné. Moje sny sa roztopili ako spomínané snehové vločky. A všaktie sa každým rokom vracajú, ale moje sny nie a nie znova prísť. Právesom sfukovala šestnásť sviečok z narodeninovej torty, keď som si prialatajné želanie. Chcela som stretnúť naozajstnú lásku. Bolo to takétuctové želanie, ale najviac som po ňom túžila. Dovtedy som zaľúbenáešte nebola. Samozrejme som mala pár objavov, ale môj záujem o nichopadol po niekoľkých týždňoch, niekedy aj dňoch. Čím som bola staršia,tým som pomaly prestávala veriť na lásku. Tá sa odohráva iba vo filmocha knihách. Teda tá láska, ktorá sa končí happy endom. Ale v jednoupršané septembrové vyučovanie sa otvorili dvere triedy a k nám vstúpilnový žiak. Ani neviem čím, ale čosi ma na ňom zaujalo. Nebol tovyslovený krásavec, ale mal v sebe akúsi iskru. Keďže som práve sedelasama, pochopiteľne ho učiteľka posadila ku mne. Vôbec somneprotestovala, bolo to také spestrenie. Pomaly sme sa začali“oťukávať“. Po vyučovaní sme zašli do cukrárne, aby sme pokračovali vnašom rozhovore. Boli z nás naozaj veľmi dobrí priatelia. Takto topokračovalo asi tak dva mesiace, ale potom sa to začalo meniť. V jehoprítomnosti mi začalo biť srdce na poplach, pri každom jeho dotyku somsa vo vnútri akoby triasla. Taký pocit som ešte nikdy nezažila, alemusím povedať, že bol úžasný. Už mi nestačilo iba priateľstvo a tak somsa rozhodla, že mu všetko poviem. Netrpezlivo som čakala v cukrárni,kde sme sa mali stretnúť a v duchu si opakovala, ako mu to poviem. Keďsom ho zbadala vo dverách, krvný tlak sa mi zvýšil o sto percent a tonehovorím o tom, keď si sadol. Povedala som si, že najlepšie bude, akmu to poviem na rovinu. Horko- ťažko som zo seba dostala tie slová, žepre mňa znamená viac ako kamarát a asi som sa do neho zaľúbila. Čakalasom, ako zareaguje, ale on sa iba zdvihol a odišiel. Tak toto som odneho nečakala. Spontánne som sa za ním rozbehla. Kričala som, ale on sanezastavil, naopak, zrýchlil. Keď som sa pred neho postavila apoprosila ho, aby mi to vysvetlil, povedal, aby som ho nechala odísť.Ostala som stáť v strede chodníka, sama, iba snehové vločky mi robilispoločnosť. Nezmohla som sa na nič iné okrem plaču. Nechápala som,prečo sa takto zachoval. Nasledujúce dni boli niečo strašné. Nemohlasom ísť do školy a robiť, že sa nič nestalo, tak som ostala doma ležať.Ani nebolo ťažké presvedčiť mamu, aby ma nechala doma, pretože somskutočne vyzerala strašne. Kruhy pod očami, pretože som vôbec nemohlaspať a červený nos, lebo som nevedela prestať plakať. On však do školyneprišiel už vôbec. Dopočula som sa, že prestúpil na inú školu. Terazsom ho úplne stratila, už ho nemám ani ako kamaráta. Prešli Vianoce,Silvester a ja som bola stále ako bez života. Často som sedávala priokne a pozorovala sneženie a predstavovala si, ako raz príde a podsnehovými vločkami mi sľúbi, že ma bude vždy ľúbiť. Nastal deň, ktoréhosom sa obávala, Valentín. Stála som ako obvykle na autobusovejzastávke, keď v tom niekto zozadu prišiel a svojimi rukami mi prikryloči. Cítila som, že to bol on, srdce mi začalo biť, ale rozum mihovoril, že to nie je možné. S veľkou nádejou som sa pomaly otočila...a stál tam on! Nestihla som ani nič povedať, lebo ma pritiahol k sebe avtisol mi pusu. Potom sa mi pozrel do očí a pobozkal ma. Nemohla somtomu uveriť! Bolo to ako v mojich snoch. Stáli sme tam, bozkávali sa asnehové vločky sa nám roztápali na našich tvárach. Strašne sa miospravedlňoval za jeho správanie a sľúbil, že mi všetko vysvetlí, aleaž zajtra, aby nepokazil tento pekný deň. Ja som bola ako v siedmomnebi, takže som momentálne ani vysvetlenie nepožadovala. Navrhla sommu, či nezájdeme ku mne, pretože rodičia išli na nejakú zábavu a takskoro sa určite nevrátia. Spravili sme si teplý čaj, aby sme sazohriali. Na to, čo nasledovalo potom, nikdy nezabudnem. Presunuli smesa do mojej izby, kde mi rukami zašiel pod tričko, a keď videl, ženeprotestujem, vyzliekol mi ho. Keď mi rozopínal podprsenku, zašla sommu rukou do vlasov a nežne ho bozkávala na krku. O chvíľu ani on nemaltričko, padli sme na posteľ, kde som ho bozkávala postupne nižšie anižšie. Zreteľne bolo počuť jeho zrýchlený dych. Zastavila som sa ažpri zipse, ktorý som rozopla a on mi pomohol pri vyzliekaní jehonohavíc, ale hneď potom sa otočil a teraz bol hore on a mal všetko vosvojich rukách. Jemne a zároveň vášnivo ma bozkával pričom mi hladilmoje prsia. Následne prešiel ústami nižšie a ja som bola čím ďalej viacvzrušená. Nezastavil sa ani pri nohaviciach, ktoré mi šikovnevyzliekol, ba ani pri nohavičkách. Zašiel mi pod ne ústami a ja sompocítila ako mi celým telom prebehla vlna vzrušenia. Potichu sa maopýtal, či to chcem a ja som sa zmohla iba na prikývnutie. Čakala som,aké to bude. Keď do mňa jemne vnikol, pozeral sa mi priamo do očí a jasom necítila skoro žiadnu bolesť. Bolo to nádherné, cítiť ako sme saspojili a pritom sa mu pozerať do očí, z ktorých som videla, že jerovnako šťastný ako ja. Keď bolo po všetkom, musela som sa s ním,bohužiaľ, rozlúčiť. Rozlúčili sme sa dlhým bozkom. Ďalší deň sme sastretli a on trval na tom, že mi musí niečo povedať. To, čo mi povedal,bol pre mňa taký šok, že sa z neho spamätávam dodnes. Tú vetu počujem vmojej hlave neustále a neviem ju vymazať. V jeho očiach bolo vidieťslzy, keď mi oznámil, že...že má leukémiu, ktorá sa môže kedykoľvekzhoršiť. Vraj preto so mnou prerušil kontakt, nechcel mi ublížiť, alenakoniec to bolo silnejšie ako on a musel sa vrátiť. Poprosil ma, abysom ho neľutovala a pomohla mu užiť si čas, ktorý mu zostáva. Chcel hoprežiť ako zdravý človek. Naozaj som sa snažila, ale bolo to ťažké.Čakať, kedy mi zazvoní telefón a niekto mi oznámi, že jeho stav sazhoršil. Naše šťastie netrvalo ani štyri mesiace. Blížil sa koniecškolského roka a my sme sa tešili, ako prežijeme leto spoločne. Všetkynaše plány však prekazil jeden jediný telefonát. Práve som mala matiku,keď mi v tom zazvonil mobil. Nie je dovolené volať cez hodinu, ale ajtak som to zdvihla. Mala som akési tušenie, že to musím zdvihnúť ajnapriek tomu, že to bude nepríjemné. Zrejme to bola ženská intuícia.Boli to jeho rodičia. Vraj sa jeho stav zhoršil a vyzerá to zle.Zdvihla som sa a bez odôvodnenia vybehla z triedy. So slzami som prišlaza ním, ale on sa iba usmial a povedal, že všetko bude v poriadku. Jasom však vedela, že to nie je pravda. Lekári mu dávali nanajvýš dvatýždne. Bola som pri ňom každučičký deň, niekedy som ostala aj cez noc.Naši mi dovolili vynechať občas školu, lebo vedeli, že každý deň môžebyť posledný. Mala som toľko starostí, že som úplne zabudla na to, žesom mala už dávno dostať menštruáciu, ale stále nič. Jedného dňa som sarozhodla, že pochybnostiam spravím koniec a zašla som do nemocničnejlekárne a kúpila si tehotenský test. S maličkou dušičkou som si hospravila a potom som čakala na výsledok. Tie minúty mi pripadali akohodiny. Konečne nastal ten správny čas. Vlastne som ani nevedela, čichcem, aby bol pozitívny alebo negatívny. Keď som sa pozrela na tentest, nemohla som veriť vlastným očiam. To nie je možné! Budeme maťbábätko. Neviem, čo by som spravila za normálnych okolností, ale terazsom si istá, že si to dieťatko nechám, lebo to bude naše dieťa. Moje aLukášove. Keď som sa vracala do jeho izby rozhodnutá, že mu poviem onašom bábätku, boli pri ňom jeho rodičia. Slzy v ich očiachnaznačovali, že niečo nie je v poriadku. Sadla som si k nemu, chytilaho za ruku a oznámila mu tú novinu. Na jeho radosť a úsmev sa nedázabudnúť. Pevne mi stisol ruku, zahľadel sa mi do očí a povedal, že mastrašne ľúbi a to bábätko jeho lásku ešte viac upevnilo. Bola somšťastná, aj keď som vedela, že to nebude vôbec ľahké, mať dieťa vsedemnástich. V noci som sa išla domov vyspať. Ráno som však okamžiteletela do nemocnice. Keď som otvorila dvere na Lukášovej izby, posteľbola prázdna. Vo vnútri som cítila, že sa stalo to najhoršie. S plačomsom vletela do sesterskej miestnosti a tam mi oznámili niečo, čo maúplne položilo. Zomrel... Dnes o tretej ráno. Nebola som schopnájediného slova. Jednu jedinú noc som ostala na noc doma a práve vtedysa to musela stať. Neviem, či si niekedy odpustím, že som nebola vposlednej sekunde pri ňom, nedržala ho za ruku a neodprevadila ho nainý svet. Na chodbe som stretla jeho mamu, ktorá mi odovzdala list,ktorý jej vraj Lukáš nadiktoval v noci, lebo tušil, že je koniec. Sadlasom si na lavičku a začala som čítať: Ty vieš, ako som ťa miloval.Teraz však musíš byť veľmi silná, zdvihnúť hlavu hore a ísť ďalej, leboživot sa nekončí, naopak, začína nová kapitola. Naše dieťatko ťapotrebuje, buď vždy pri ňom a stále mu vravievaj, že som ho strašneľúbil a vždy ho aj ľúbiť budem, aj keď som odišiel skôr, ako som homohol objať, pobozkať, pohladkať. Nedovoľ, aby ti ho ktokoľvek zobral abráň ho, aj keby si musela peklom prejsť, pretože ono je to, čo sazrodilo z našej lásky a aspoň prostredníctvom neho budeš ty stále somnou a ja stále s tebou. Keď budeš smutná a nebudeš vedieť čo ďalej,tak sa na neho pozrieš a zistíš, že naša láska bola na niečo dobrá. Javiem, že ty to dokážeš... Daj si retiazku, ktorá je v obálke na krkteraz a nikdy ju nedávaj dole, nech vždy, keď sa jej dotkneš pocítišmoju lásku. V zime ti budem pravidelne posielať z neba snehové vločky,tak ich nechaj na tvoje pery padať, aby si moje bozky cítila. Pre teba,láska moja, som sa narodil, pre teba som žil a pre teba aj zomriem, alenaposledy ti chcem povedať, ako som ťa miloval a navždy aj milovaťbudem. Prešli sotva štyri mesiace, ale ja stále cítim v srdiečku veľkúbolesť. Stále som sa s jeho smrťou nevyrovnala a asi sa s ňounevyrovnám nikdy. Neustále hľadím z okna na vločky a cítim, že jeniekde, kde sa na mňa pozerá a stráži mňa, aj malého Lukáška, ktorý samá narodiť 14. februára. Práve v ten deň sa začala naša láska. MalýLukáško ma kopne a tým mi pripomenie, že sa musím poponáhľať, pretožeuž je veľa hodín a mala by som už vyraziť. Podídem k jeho hrobu, naktorom je vytesaná veľká snehová vločka, pretože vločky sprevádzalicelú našu lásku, a slzy mi opäť tečú prúdom. Chodím sem každú voľnúchvíľu. Iba tam stojím, spomínam na tie šťastné časy, pričom mi na perypadajú vločky a v tom si spomeniem na jeho vetu: V zime ti budempravidelne posielať z neba snehové vločky, tak ich nechaj na tvoje perypadať, aby si moje bozky cítila.