představte si že jdete po pěšině, chodníku, či jenom rovině....žijete spokojeně, bavíte se s kimkoli nezávazně, prožíváte každou minutku a k tomu máte lásku, kterou nechcete nikomu pujčit, nikomu dát natož stratit....zažíváte nezapomenutelné chvilky s ní, chodíte na nejruznější axe, věděli ste že je to vaše druhá polovička na kterou se mužete spolehnout, svěřit se ji mužete se vším, povídáte si o všem možným.... máte jak se říká ,,krásná studentská léta´´ před sebou........................na jednou ta cesta, chodník, pěšina končí a ztrácí se v nekonečné propasti, nevšimneš si jí, protože si zakoukaný do lásky s kterou seš,a tak jdeš dál až  do ní spadneš. Čekáš pomoc, že ti druhá polovička podá ruku, jenže se tak nestane a ty letíš v temnotě propasti a přemýtáš si vše, cos zaslepeně přehlížel a neviděl.
Bohužel pád propastí se stává dost lidem. Jediná záchrana z propasti je ta, že uvidíte bílý světlo v temnotě, do kterého vstoupíte a zjistíte, že jdete po té samé cestě jak ste šli předtím, na všechno zapomenete, jen jediné vám zůstane. Opatrnost a předtuchy, když poznáte novou lásku...............ta cesta je: cestou života a záleží pouze na tobě kolikrát spadneš do propasti, či se vyhneš, ale pamatujte: měj vždy otevřený oči a nebuď zaslepen láskou k ní, to pak ty propasti nevidíš a lehce do ní spadneš.

Láska je jak dým, jak vdech se rozplyne,
láska je plamen, který v očích žhne,
láska je moře vyplakaných slz,
láska, jak každý ví, je
zákeřný jed i balzám hojivý.
                William Shakespeare