Můj blogíek

„Všichni zůstanete na zemi a nikdo se ani nehne!“
Za poslední dva roky mám v podobných projevech tolik praxe, že minedělá problém modulovat hlas tak, abych opravdu všechny přikoval kpodlaze. Já definoval pravidla a to taky byl základ našeho úspěchu.Víte, člověk nemusí být ani vzdělaný, ani příliš moudrý, jenom se musínaučit ctít pravidla. A to za všech okolností.
Bylo mi horko, ale za chvilku by to všechno mělo skončit. Namířímautomat na všechny postavy krčící se a klepající na zemi. Mám dobrýpocit z toho, že mě poslouchá tolik lidí. Nikdo si nedovolí se anipohnout. I kdyby se mu moc chtělo, raději to pustí do kalhot. Ve světlevšech událostí snad podobná věc nemohla ani vyznít jako zbabělost. Podmaskou se mi už hodně těžce dýchalo. V bance bylo horko. Velké horko.Potil jsem se a úplet mě kousal do tváře, jako by byl napuštěnýkyselinou.
Klukům jsem nemusel ani dávat žádný signál, jak jsme byli sehraní.Vždycky jsme to dělali tak, že já jim kryl záda a oni, i s lupem,utíkali do venku zaparkovaných dodávek. Jakmile všichni zmizeli zarohem – potažmo v bezpečí, vyrazil jsem taky. Ani nebylo potřebaspěchat.
Dvakrát to plesklo, jako když dopadne kamínek do vody. Dvakrát, rychleza sebou, přesto ta dvě plesknutí snadno rozliším. První mi zlomí nohua já padám k zemi, rychle a tvrdě, jako bych uklouzl na ledě. Aby všemzlým událostem nebyl konec, tak druhé plesknutí nejprve drobně štípne vzádech, ale vzápětí mi roztrhne a zkrvaví mikinu až na břiše. Musel pomě vystřelit ten proplešatělej pupkatej tatík od ochranky. Kdo by v tomodrostlém skautovi pět či šest let před důchodem hledal tolik odvahy ahlavně tak pevnou ruku.
Nezbývá mi moc času. Tolik duchaplnosti ještě mám, že vím, že se musímdostat ven. Tady jsem jako myš pod nábytkem. Chvilku budu unikat až měvyšťourají a chytí.
Nikdy bych nevěřil, jak rychle se dokážu plazit. Ale i tak, když sekonečně ocitnu na asfaltovém prostranní před pobočkou. Z žabíperspektivy vidím, že auta jsou pryč. Je mi jedno, co budím za rozruch,když kličkuji mezi lidmi v černé škrabošce. Kličkuji jim mezi nohamajako slizký plaz a nakonec se mi podaří dostat do nějaké vedlejšíulice, kde skoro nikdo není. Myslím na krvavou stopu za mnou. I kdybyna mě nasadili hluchého a slepého psa s vrozenou vadou čichu, nenímožné, aby mě nevystopoval. Sice zkouším kličkovat do různýchkřivolakých uliček, ale je to stejně na draka.
Vysiluje mě to. Je mi horko a špatně. Zatemňuje se mi mozek. Konečněuvidím pootevřené sklepní okýnko. Vklouznu do něj, aniž si uvědomím, comůže být pod ním. Vklouzl bych tam i kdybych věděl, že je pod ním nádržplná hladových piraní.
Naštěstí jsem dopadl do měkka nějakých starých hadrů a krabic. Naštěstíasi majitel nebyl příliš pořádný. Každopádně hromada uhlí by byla o mochorší. Z kapsy jsem vytáhl oblýskaný mobil a vytočil Luborovo číslo.Zvedl to hned.
„Kurva ten stařík od ochranky si asi vzpomněl jak plnil bobříka odvahy a našil to do mě.“
„Ty musíš bejt úplně blbej, když mi teď voláš. Sakra to nevíš, žedneska ti hovor z mobilu zachytí i nudící se děti? Policajti se námvybavili.
V hlavě mi hučelo a na čele se mi srážel studený pot.
Jenže já potřebuju doktora, jinak je po mě.“
Ale Luborův hlas zněl neúprosně a tvrdě.
„Kde jsi?“
Zeptal se, ale hlasem, který nepřipouštěl žádné diskuse. Pokusil jsemse mu popsat, kde asi že se to nacházím vzhledem k poloze banky.
„Tak odtud rychle vypadni, A nezapomeň to vzít přes nějakou vodu. Kvůlipsům. Jestli tě chytí a podle mobilu mě identifikují, tak se nechámzavřít do toho nejhoršího kriminálu, jen abych mohl být u tebe asejmout tě. To radši tu sim kartu rozkousej a sežer, než aby našli naní uložený moje číslo!“
A zavěsil. Nemělo cenu ho novu vytáčet. Pokusil jsem ze zkoncentrovatsíly a pohlédnout k okénku. Bylo moc vysoko i na pomyšlení, že bych setam měl šplhat, natož na to to provést. Přesto jsem se o to pokusil Bylto nadlidský výkon a stál mě minimálně další dvě deci krve. To přiztrátách posledních minut nebylo málo.
Bylo to sice dost náročné, ale i s mým orientačním smyslem se mi i vtom cizím městě povedlo doplazit až k řece. Dělala v tom místě táhloupravou zátočinu a hladina vypadala klidně. Ale jen než jsem se do níponořil. Pravda je, že jsem moc sil už neměl. Proud mě smýkal dobrýchsto metrů, než se mi podařilo vylézt zpět na břeh. Mobil se mi podařilozabalit do igelitové tašky. Co byla v dosahu v tom sklepě. Mám strašnouradost, když se jeho displej rozzářil.
Kolem to vypadalo jako v divočině. Spousta křovisek a stromů bezohledněposkládaných zmatkovitě přes sebe. Bezohledně k mé zraněné a prochladlépostavě. Byla polovina dubna a to naše řeky nebývají nejteplejší.
„Psi mě nenajdou, ale mám zimnici a každou chvíli omdlím. Musíš si pohnout!“

Objevil se opravdu zanedlouho. Ale byl sám.
„Kde máš doktora?" ptám se.
„Já jsem tvůj doktor!“
Špitl jenom lakonicky a namířil na mě pistoli.
„Snad si nemyslíš, že tě odvezu do špitálu. U nás se nedá operovatpostřelenej, aniž by se o to nezačala zajímat policie. Ty potom začnešzpívat a co já? Co my všichni?“
„Proč bych měl zpívat, proč? Snad mě znáš!“
Ale všechny pokusy jsou marné. Už se rozhodl.
„Ty jsi definoval všechna pravidla. Znáš tedy to nejdůležitější lépenež já. Víš že nesmí zůstat nikdo zraněný a nikdo se nesmí dostat napolici. Sám jsi tvrdil, že nejdůležitější je disciplína. Hele já mámbarák po kolaudaci. Mám tam 17 pokojů. Pět obýváků, tři kuchyně, aspoustu ložnic. Já když budu vybírat vhodnou trasu, tak nemusím potkattchýni třeba celý měsíc. Myslíš si, že to vyměním za několikčtverečních metrů cezenýho vzduzchu?“
Měl jsem na jazyku spoustu důvodů, proč by to neměl udělat, ale byl jsem zticha. Proč se vysilovat, když SE STEJNĚ ROZHODL!“

x x x

Ty jsi ale píča Kamile. Znám tě kurva tolik let a stejně ti na to vždycky skočím.
Kamil mlčel. Věděl že když Zdeněk zuří, je nejlepší nereagovat. Vyzuří se, a zase bude dobře.
„Vrše do řeky! Vyděláme na tom majlant! Všichni budou kupovat ryby,hotely restaurace i školy a školky! Ty hovado. Voda nemá ani patnáctstupňů. Ráchali jsme se v ní půl hodiny a to jenom kvůli tomu, abychomvytáhli tu mřenku. Toho cejnka dorostence.“
„No, každej den není posvícení, uvidíš že zítra, že jich tam už bude...“
Zkusil to potichu a nesměle.
„Hmm, to už jsi říkal posledně. Taky jsi říkal že ryby v řece plavou všude, tak proč by nedopluly zrovna do našich vrší.
Kurva já nevím proč ne!“ Ale lezu sem pořád jako blbec, mám rýmu a je to k ničemu!“
Jak byli zabráni do hovoru, ani si nevšimli, že je cesta svedla domísta, kde jeden stojící muž mířil pistolí na druhého, ležícího azkrvaveného. Vyděšeně se zastavili.
„A Kurva!“
Uteklo mu. Zdeněk zastavil tak prudce, až mu Kamil vrazil do zad. Luborse se ale vzpamatoval hned. Dvakrát to lehce puflo, protože měl napistoli našroubovaný tlumič. Na mou počest.

x x x

Dvakrát to sice plesklo, ale na zemi zůstalo jenom jedno tělo. JakLubor reagoval rychle a taky asi tím, že se kvapem začínalo šeřit,druhá kulka minula. Neznámý začal utíkat ale Lubor ho dostihl. Skóre seponěkud změnilo, opět ve prospěch ležících, jestli se k nim dvě novémrtvoly mohly taky počítat.
Lubor se bezradně rozhlížel po spoušti, kterou právě způsobil. Otočil se ke mně.
Co mám dělat? Co s tím vším mám sakra dělat?
Přes zimnici, bolest i téměř mdloby jsem se začal zvonivě smát.
„Chvilku si počkej budeš tu mít místo dvou tři mrtvoly. Třeba jsou pro tebe lichý čísla šťastnější!“
Naštval se.
„Do prdele, ty jsi byl přece vždycky zvyklej řešit problémy. Ty jsi vždycky zmáknul každou krizovku.“
„No vidíš a jak ses mi odvděčil? Míříš na mě pistolí“
Lubor stydlivě schoval pistoli do kapsy. Kdyby nebylo takové šero, snad by bylo i vidět jak studem zčervenal.
„Když ti to vyřeším odvezeš mě do špitálu! Přísahej že mě nezabiješ a odvezeš mě do špitálu.
Lubor zvedl pravou ruku, jako byl desetiletým chlapcem, kdy ještě přísahy měly zásadní cenu.
„Tak ty dva prošacuj. Seber jim všechno, co u sebe mají. Doklady,peníze, telefony, prostě všechno. Potom je musíš nacpat pískem, kterýje v řece při kraji. Naštěstí je ho tam dost, protože proud v zátočinělehké bahno odplavil. Musíš jim ho nacpat do pusy, do kapes i za bundu,aby byli co nejtěžší.“
„A proč ne kamení?“
„Protože kamení se neodplaví. My potřebujeme něco, co je udrží nějakýčas pod vodou, ale zase aby to na první pohled nevypadalo mocvykonstruovaně. Aby v nich neviděli dva popravené. Takhle to bude spíšvypadat na vyřizování účtů. Hlavně dělej, nebo mě fakt budeš moctpřihodit k nim a máš vystaráno.

Když mě konečně odnesl do auta, tak jsem skoro nic nevnímal. Leželjsem v dodávce, na špinavých a smradlavých dekách. Byly cítit olejem,šmírem a zatuchlinou, ale mě to bylo úplně jedno. Možná venku bylocítit jaro, Možná bych se měl radovat, ale může se radovat z něčehočlověk, který má jednu díru v noze a druhou skrze záda až do břicha?Může mít z něčeho radost člověk, který omdlívá bolestí a vyčerpáním? Jámyslím že jediné, co jsem ještě dokázal, bylo třást se zimnicí a takystrachy o život.

„Jsme tu“
Pronesl Lubor velmi stoicky.
„Skoč se kouknout dovnitř, kolik je tam lidí. Vezmi taky někde na chodbě kolečkové křeslo. Nebudeme tak nápadní.“
Snažím se ho poučit. Je zpět během chviličky. Jakmile sedím v křesle,celkem to jde. Motá se mi sice hlava,ale nejhorší muka byla se dokřesla přesunout.
Chodba byla úplně prázdná. Naštěstí! Lubor ani nezaklepal a vřítil sese mnou dovnitř ordinace pohotovosti. Sestra byla skloněná asi původněnad křížovkou a chtěla něco poznamenat, asi o ceduli o zazvonění avyčkání příchodu lékaře, ale když viděla pistoli v jeho ruce, jenstoupla a šla ke dveřím.
„Kampak!“
Ale zastavil ji jeho drsný hlas.
„Asi pro doktora, když už jste si nezazvonili. Nebo chcete abych hozastoupila? To bych vám nepřála, nebyla jsem ve škole moc dobrá...“
A klidně, bez ohledu na zbraň prošla dveřmi.
„Kurva bojí se ty lidi dneska vůbec něčeho? Tohle je nějaký divný město!“
Lamentoval zbytečně nad tím, jak odmítala jeho autoritu. Pořád žil vtom blábolu, že Samuel Collt setřel rozdíly mezi slabými a silnými.Kdyby alespoň chvilku držel hubu, tak by mi bylo o moc líp.
Za několik okamžiků tu byl doktor i sestra. Zkušeně na mě kouknul a řekl.
„Sestro volejte na rentgen, moc času už mu nezbývá. Potom hned na sál. Jdu volat primáře.“
Jenže Lubor se po zkušenostech postavil zády ke dveřím a pronesl.
„Nikdo nikam nepůjde a odoperujete ho hned a tady!“
„Do toho já se pouštět nebudu. Ale jinak klidně – na stole je telefon,tak si klidně brnkněte pro havrany. Jinak to skončit nemůže.“
Už mě to přestávalo bavit. Oni si myslí že se tu budou předhánět v sarkasmech dokud nepřeplavu řeku styx.
„Drž už chvíli hubu Lubo!“
Snažil jsem se vyštěknout tak ostře, jak se mi to vzhledem k oslabení jen mohlo povést. Všechny to překvapilo a konečně zmlkli.
Doktore, dvěstě padesát tisíc pro vás a všechny, koho si vyberete dotýmu. Za to, že nebude žádnej primář, žádná policie ani žádný otázky.“
Ale operaci musí schválit vždycky primář, nemůžeme operovat bez toho aby se mu nezavolalo.“
Poznamenala sestra. Doktor se chystal promluvit, ale Lubor ho předběhl.
„Do prdele já jsem teď tvůj primář, jasný?“
Ostře na ní štěkl a namířil pistoli. Tomu říkám kariéra. Před hodinou uřeky mi tvrdil, že je můj doktor, teď už povýšil na primáře.
„Schovej tu pistoli, nebo se ještě fakt něco stane. Jako by nestačil jeden postřelenej, a hlavně,
prosímtě, nech už je dělat všechno, co je třeba. Ty tady překonáváš svoje mindráky a co já?
Odvezli mě na sál.

Probudil jsem se a koukal do klenutého stropu. Takové stropy snadbývaly ve špitálech naposledy někdy v předminulém století. To se ale pochodbách namísto sestřiček pohybovali jeptišky. Protože vedle postelesedí klasická současná sestra, je mi jasné, že v čase jsem senepřesunul. Noha ani moc nebolela, ale to břicho.
„To je ale divnej špitál, z venku to vypadalo jako docela nová budova. Kde se tu vzala ta klenba?“
Ptám se, ale skoro nemůžu mluvit. Sestřička mi podala sklenici vody.
„Nepijte toho moc, jen si svlažte krk!“
Napomíná mě ale přísně.
„Tohle není špitál, je to domek mých rodičů. Stará vilka, kde prostěklenba je. Jistě chápete, že nechat vás v nemocnici, na lůžkové částiby bylo hodně nebezpečné. Stačilo že jsme museli celou noční akcizatlouct před primářem. Ještě s vámi bude chtít mluvit ten doktor, cooperoval.“

„Jsem rád, že se mu daří dobře!“
Prohodil na napůl úst s jakýmsi úsměvem lékař.
„Když jsme to plánovali, tak to vypadalo tak šíleně, že to ve mně vzbudilo přesvědčení, že to nikdy nemůže přežít.“
„Chi?“
Zasmála se jemně sestřička. Asi tak, aby prostě dala svému nadřízenémunajevo, že ho pokládá za vtipného. Potom si vzal židli, přisedl k jehoposteli.
„Tak nějak mě napadlo, že naše odměna je vlastně váš podíl, řekněme z poslední zakázky....“
A dramaticky se odmlčel.
Přikývl jsem. Co jiného jsem vlastně mohl udělat.
„Rád bych vám ušetřil trochu kapsu. Proč ne, že? Zvlášť když to může být oboustranně prospěšné.“
Napadlo mě, že že teď se asi dozvím tu největší boudu, kterou kdy na mě někdo chtěl ušít.
„Víte, říkali jsme si, že pro vás je to spousta peněz. Ale když se torozpočítá na tým, není to nic. Ono se do toho přece jenom muselo párlidí zasvětit. To dá rozum. A když je umlčíme něčím trvalejším nežalmužnou, když si je zavážete trvaleji, než na pár týdnů usmrkanýmpaklíkem, je to pro vás o moc bezpečnější.“
„To mi zní spíš hrůzostrašně, namísto toho, abych se cítil klidněji.“
Poznamenal jsem.
„No, nechám vás poněkud se zotavit a potom vám sdělím podrobnosti.“
Jenže to se mi nechtělo.
„Hergot doktore“,povídám „Musíte mi to řict alespoň rámcově, nebo sezotavení nedočkám. To se přece nedělá, začít z fórem a pointu nechat napříště.“
„No tak dobrá. Ale jen velmi rámcově. Prostě si myslím, že budeužitečnější, když pro nás, tedy mě a tým začnete pracovat, než když seto rozmělní do něčeho, co nikoho neuspokojí. Mám představu soukromékliniky. Moderní, perfektní, takové, kam bude každý chtít i se záděrouna prstě. Kde bude kosmetika, plastická chirurgie, ale i běžnáoddělení, včetně psychiatrie. Takovou kliniku, po které bude toužitkaždá celebrita či každý politik. A na to mi nikdo nepůjčí. Tenhle státrozháže miliardy, ale na rozumnou věc nikdy nic nedá. Takže ty mi na tukliniku vyděláš. Tedy všem na ní vyděláš. Až bude klinika stát, všechnoskončí. Já nezapomínám, takže tě udělám tiskovým mluvčím, ředitelem,něčím, kde nebude zodpovědnost ale slušnej plat.“
Přešel pojednou do familierního tykání. Poplácal mě po rameni a odešel. Kývl před tím na sestřičku.

Ráno jsem se cítil o moc líp. Tedy nevím vlastně přesně kolikátéráno to bylo od operace, ale ráno po rozhovoru s lékařem. Člověk bynevěřil, jak rychle se dokáže organismus zotavovat. Sestřička,jmenovala se Líba, měla prý udělat úplně vše pro to, abych se cítil conejlépe, tak když to půjde takhle rychle, myslím, že mě čeká párpříjemných okamžiků. Měla bezvadnou postavu a pod sesterkým krojem sedmula nádherně tvarovaná ňadra. Krásné, krátce střiženě, tmavě hnědévlasy.
Už jsem se na chvilky s ní moc těšil, i když se mi zatím zvedal pouzetlak. Jinak nic. Doufám, že po této stránce nebude mít na můj dalšíživot úraz žádný vliv.

x x x

„Představoval bych si to asi tak.“
Promluvil lékař.
Dáš dohormady pořádnou a hlavně bezpečnou partu. Nechci nic riskovat aani kdyby vás vybrali, tak nikdy nesmí být šance prokázat na měspojení. Jakmile je vycvičíš, začnete dělat akce. Po všech zemíchEvropy, všude, jenom ne doma. Prostě budete vybírat banky v Maďarsku,Švýcarsku, Anglii, Francii, Německu. Budete cíle vybírat tak, aby nikdonikdo nemohl dojít k tomu, že se jedná o stejnou partu. Budete to dělattak, aby to bylo pokaždé jiné a hlavně v jazyce země. Se vším.Připravite se tak, že nikdo nepozná, že jde o cizince. Jasný?“
Musel jsem se hlasitě rozesmát.
Doktore ty asi nevíš co já mám za lidi v týmu. Jsou to cikáni nebotrosky bez vzdělání. Soudně uvažující člověk se nenechá opít rohlíkem astáhne mě z kůže. Když budu dělat s takovýma lidma, jako říkáš, tak nakliniku ti to nevydělá ani za padesát let a tolik času nemáme. Chceškluka co nedokončil školní docházku naučit patnáct nebo kolik jazykůtak, aby když promluví, nikdo nepoznal že je cizinec? Jsi větší blázennež já. Já sám je někdy těžko ovládám a těžko uhlídám, aby dělali jenomto co musí.“
On se ale usmál také. Asi mi chtěl dokázat, jak moc jsem naivní.
Nemusí umět jazyk, jen pár frází. Ale bezvadně. A taky budeš ručit zato, že se nikdo z nich nesplete, a nepromluví mateřštinou. Možná seskousne, když si někde budou myslet, že je mezi vámi Ukrajinec, alenikoho nesmí napadnout že je u vás Čech, Jasný? A potom taky, musí toodsýpat. Prostě vy musíte makat, jako by jste byly ve fabrice. Jako byto fakt byla práce. Jednak nevypadnete z role, a potom, čím dřív se tozrealizuje, tím dřív to skončí. Jasně, je to ta nejnebezpečnější alezároveň nejdůležitější část plánu, ale když se to povede, zlikviduješzanedlouho zbytek týmu, koupíš si kvalitní a drahý oblek a začneš novoukariéru. To by mohlo stát za trochu risku a námahy, ne?“
Zdálo se mi, že mě snad šálí sluch.
„To jsi doktor? Ty máš snad lidi zachraňovat a ne je posílat na smrt!“
Abych řekl pravdu, tak mě to dost silně šokovalo. Jasně. Většina z těchlidí asi nestála za výčitky, jenže já je vypiplal k dobré souhře anedokázal bych asi nikoho z nich zabít.
„Jenže každej, kdo zůstane na živu je potencionální nebezpečí. Ty lidizačnou dělat na vlastní pěst, když se na ně vykašleš. Brzy je chytí apřivedou polici až k nám. Jinak to nemůže dopadnout!“
Snažil se zakončit úplně důrazně.
„Může!“
Trval jsem si ale na svém neméně důrazně.
„Můžeme je zaměstnat všechny. Když je budu mít na očích, neudělají žádnou blbost. Uhlídám je stejně jako doteď!“
Zavrtěl ale nesouhlasně hlavou.
„Co by asi mohli tak u mě dělat? Dovedeš si představit, že bych mělmanažera právě z někoho takového? Nejdřív tvrdíš že bude obtížné nacpatdo nich pár frází a nakonec je chceš nacpat do vedení takového kolosujako......“
Přerušil jsem ho. Nemělo cenu ho nechat dál omílat ty svoje obludnosti.
„O manažerských funkcích mluvíš ty. Nechápeš, že nic takového by dělatnechtěli ani kdyby měli celej den jenom sedět na zadku? Po ničemtakovém netouží. Ale bude třeba ochranka, kotelník, já nevím. Prostěněco takového, kde se jim nasype přiměřeně peněz, tolik aby se cítilizajištění. Tolik, aby si mohli dosyta užít občas hospody, nebo herny,nebo nějakého lepšího bordelu. Potom touží, to je zajímá. Oni jsoujiní. Oni nepotřebujou nic a nikoho vést. Oni chtějí peníze, aby semohli občas pořádně zmrskat. Jenom Luba, toho budeme muset někamupíchnout. Ten je inteligentní a navíc pořád trpí komplexem, že senarodil jako vůdce.“
Pořád se tvářil velmi odmítavě a nadechoval se k dalšímu proslovu.
„Prostě jinak nehraju a radši se nechám zašít. Já jsem hajzl ale nevrah. Nikdy jsme nikoho ani neškrábli a jsem na to hrdej, protože tensystém jsem tak vyladil já! Jasný? Navíc i takovýmu luxusnímu kolosu,jako by měla ta klinika být se může stát, že dojdou peníze. Co budešdělat potom? No co uděláš? Úvěr u banky? NE! Ty prostě řekneš a já dámdohromady snadno komando a vyrazíme. Když nebudeme nenažraní a nechámeto jenom jako pojistku pro hubené časy, může to být hodně bezpečné.Když je zabiju, kde potom seženu nové?“
To byl konečně argument, kterému se nedalo nic vytknout. Už jsem věděl,že jsem zvítězil. Teď už jsem věděl, že bude po mém. Čekala mě skvělábudoucnost, když se mi podaří přežít období shánění peněz. Ale docelajsem se na to začínal těšit. Konečně jednou měla moje odporná, lupičskábudoucnost perspektivu.