Můj blogíek

Před domem něco zahoukalo, zavrčelo, a ozvala se rána. Pak další rána a nakonec další zvuk, něco mezi zavrčením a zavrzáním.
„Sakra! Musíme už si koupit nový auto! Tenhle krám sem sotva dojel!“ozval se rozčilený mužský hlas, když utichly všechny ty zvuky.
„Konečně jsou tady!“ zaradovala se teta, která až doteď seděla obývákuu počítače a vstala, aby se po dvou týdnech přivítala se svým bratremJanem a jeho rodinou – manželkou Ivanou a dvanáctiletým synem Martinem.
„Jane! To je skvělé, že jste přijeli,“ usmála se teta a objala svéhobratra. Martin jen kývl hlavou na pozdrav, ale teta si nemohla odpustitpolibek na tvář. To Martin nesnášel, ale pokaždé to musel přetrpět, abyse teta neurazila a pustila ho k počítači.
„Ahoj, Maruško, taky tě rád vidím,“ usmál se dost nepřesvědčivě Jan a táhl dál manželčin těžký kufr.
„Dejte si věci do pokoje a v klidu si vybalte. Já zatím uvařím kávu,“pobízela teta rodinu a odcupitala do kuchyně. Martin raději nenápadnězmizel na půdě, aby nemusel vybalovat, a začetl se do svého oblíbenéhočasopisu o počítačových hrách. Rodiče odtáhli svoje i Martinovazavazadla a začali vybalovat.

„Kafééé!!!“ Ozvalo ze po několika minutách z kuchyně. Rodiče užměli skoro vybaleno, ale i tak nechali práci rozdělanou a šli doobýváku vypít si kávu a dozvědět se od tety všechno, co se na vesnicišustlo. Rodiče pak zavolali i Martina, aby z nudy něco neprovedl. Teďbyli kompletní a teta mohla začít pomlouvat sousedky.
Asi po čtvrthodině, kdy už všichni seděli nad prázdným hrnkem, semaminka zvedla, že už zase půjdou balit. Teta souhlasila a nechalarodiče odejít. Martin už se taky chystal k odchodu, ale teta ho zdržela:
„Martine, ty tady prosím počkej. Potřebuji s něčím poradit.“
„A s čím?“ zívl Martin.
„Já jsem si na tom…jak je v počítači… na internetu objednala krém protivráskám, a na můj e-mail mi měly přijít informace, kde si ho mámvyzvednout, ale…“
„Nepřišly?“ tipnul si Martin.
„Já nevím,“ pokrčila teta rameny.
„Jak to, že nevíš?“ divil se Martin.
„Já…já…já jsem zapomněla heslo…a chtěla jsem se tě zeptat, jestli tojde nějak zjistit, to heslo,“ řekla teta a Martin se posadil kpočítači. Zadal tetinu emailovou adresu a klikl na titulek ´Zjistitheslo´. Objevila se kolonka ´Odpověď na kontrolní otázku´.
„Jakou jsi dala odpověď u kontrolní otázky?“ obrátil se Martin na tetu.
„Kontrolní otázka? Co to je?“ podivila se teta a nechápavě se zadívala na monitor.
„Bez toho to ale nejde,“ vysvětloval Martin.
„Tak já si na to heslo ještě zkusím vzpomenout…“ pokrčila teta rameny a trochu zoufale se na Martina zadívala.
„Fajn,“ zabručel Martin a odkráčel zpět na půdu.

V noci Martina probudily divné zvuky – jako by někde něco pípalo.Unaveně se vyhrabal zpod peřin a otevřel dveře na chodbu. Byla úplnátma a Martin chvíli jen stál a koukal do prázdna, aby si zvykl aalespoň něco viděl. Po necelé minutě udělal několik kroků vpřed apřitiskl se ke zdi. Byla chladná a vlhká, takže se od ní zase conejrychleji odstrčil. Ty zvuky šly z obýváku a byly teď slyšet mnohemlépe než z pokoje. Martin se odvážil postoupit zase o pár koků dál aprojít krátkou chodbou. Pak už mu chybělo jen přejít studené hliněnédlaždice a stanul před dveřmi do obýváku. Nejradši by se otočil autekl, ale zvědavost mu to nedovolila. Věděl, že pokud nezjistí, co jeza těmi dveřmi, celou noc nezamhouří oči. Uchopil kliku a opatrně,potichu pootevřel dveře. V obýváku bylo prázdno, jen monitor počítače vrohu místnosti zářil.
Martin se zhluboka nadechl a statečně došel až k počítači, aby sepodíval, proč je zapnutý. Jakmile se podíval, uskočil hrůzou. Nevěděl,jestli to má být rádoby vtipná animace, nebo znamení něčeho, co mělopřijít. Na obrazovce totiž stékaly kapky krve. Martin chtěl vypnoutmonitor, ale dole, vedle značky monitoru, svítil červený obdélník –monitor už byl vypnutý!
„Co to má, k čertu, znamenat?“ ptal se Martin sám sebe. Jeho slova zněla nervózně a dost zoufale.
Pak ho ale napadlo něco, co neměl dělat – natáhl ruku a jemně se dotklmonitoru. Hned ale ruku stáhl zpátky. Měl pocit, jako by dostalelektrickou ránu. Docela silnou elektrickou ránu! Vyděšeně si rukuprohlížel a zjistil něco, co rozhodně nechtěl. Po jeho prstě stékalakapka krve – krve, která stékala i po monitoru. V tu chvíli Martinucítil, že je mnohem silnější než dřív. Cítil, že si může dovolitnaprosto cokoliv – a že touží po lidské oběti.

„Martine, vstávej. Slyšíš mě? No tak Martine, vstávej!“ byla prvníslova, která to ráno Martin slyšel. Otevřel oči a uviděl, jak se nadním sklání teta Maruška.
„Dobré ráno, teto,“ pozdravil Martin a chtěl vstát. Ale nemohl. Cítil se sice silný, ale zároveň mu nebylo moc dobře.
Celý den se pak Martin choval dost divně. Rodiče o něj začali mítstrach a neustále mu pokládali otravné starostlivé otázky. Martin sicelou noční událost skoro nevybavoval, jen sem tam se objevila matnávzpomínka na zakrvácený monitor…

Večer teta opět seděla u počítače a přemýšlela nad heslem ke svéemailové schránce. Marně. Martin si šel lehnout brzo, protože horozbolela hlava a vzpomínky začaly vystupovat z hloubi mysli až nahorua Martin najednou věděl všechno, co se tu noc stalo. Vzpomněl si nakrev na monitoru, na to podivné pípání…
V noci se zase probudil. Nebylo ale tak pozdě jako předešlou noc, anavíc se neozývaly žádné zvuky, které by ho vzbudily. Martin byl aleúplně mimo. Zase cítil tu sílu, kterou včera získal, a současně i pocitbeznaděje.
Posadil se na posteli, pusu měl otevřenou dokořán. Jako náměsíčnývstal, otevřel dveře a neohroženě vyšel na chodbu. Došel až před dveředo obýváku a zůstal chvíli stát na chladných dlaždicích. Tentokrát hoale vůbec nestudily. Jeho smysly jako by neexistovaly.
Otevřel dveře a vstoupil do obýváku. Ne tak opatrně, jako minule, aleúplně bez obav, vypadal, jak by mu bylo jedno, co se s ním stane. Nažidli před počítačem seděla teta a pořád se ještě snažila zjistit svojeheslo. Když spatřila Martina, ulekla se.
„Ahoj teto,“ řekl Martin kamenným hlasem a přistoupil k ní.
„Martine! Co tady děláš? Neměl bys už být dávno v posteli?“ divila se teta, když poznala svého synovce.
„Pořád ještě chceš vědět to heslo?“ pokračoval Martin bez odpovědi na tetinu otázku.
„Ano, samozřejmě. Jenže to pořád nějak nejde…“ pokrčila teta rameny a zkusila na klávesnici naťukat další heslo – špatně.
„Koukám, že bys za to dala cokoliv, abys ho získala, viď?“ přemohl se Martin k úsměvu. Jeho hlas zněl ale pořád velmi tajemně.
„Jo, to máš pravdu,“ zasmála se teta, „klidně bych za to dala i život,“dodala ještě z legrace a pocuchala Martinovi vlasy. Pak odvrátila svůjpohled zpátky k počítači a tipla si další možné heslo. Martinovy očinajednou červeně zazářily a jeho prst, kterým se minulou noc dotklmonitoru, se ho dotkl i teď. Teta to ale ani nepostřehla a Martin tišeodešel do postele.

Ráno se jako první probudil Jan. Uvařil si kávu a šel si sednoutdo obýváku, aby při pití své oblíbené ranní kávy mohl také sledovatranní události. Jenže hned, jak vstoupil do dveří, uviděl svou sestruMarušku, jak sedí v krkolomné poloze na židli a hlavu má položenou naklávesnici.
„Maruško, ty jsi zase usnula u počítače, viď?“ zasmál se Jan, „a zasejsi určitě strávila celou noc zjišťováním toho tvého hesla… Ale jakkoukám, asi jsi na něj už přišla,“ usmál se Jan a zadíval se namonitor, kde byla vidět Maruščina emailová schránka. Položil hrnek skávou na stůl. Když se jeho sestra pořád neozývala, šel k ní a opatrnějí nazvedl hlavu. Hned ji ale zase upustil. Naskytl se mu příšernýpohled, který by v tu chvíli nejraději zapomněl – obličej byl celýzakrvácený, v tváři mrtvolný výraz a jedno oko vypadlo z důlku.
Mrtvolu odvezli asi hodinu po objevení a zvláštní bylo to, že ani posoudní pitvě nebyli lékaři schopni určit, jak a proč teta Maruškazemřela. Nikdo neměl ani potuchy, co se mohlo stát. Skoro nikdo…