31.Prosinec 2007

I děti mohou mít pravdu

Seděl sám v ponurém pokoji.Nic nevnímal.Života už si dávno nevážil.Snadjediným potěšením,které ještě měl,byla jeho sedmiletá dcera Amy.Kdyžpohlédl do jejích očí,vzpoměl si na svoji zemřelou ženu.To,čeho si zasvého života tak vážil,se rozplynulo v dávných nadějích.Stále vzpomínalna ty šťastné chvíle strávené s rodinou.Vzpomínal na to,co už nikdynepřijde.
Amy si hrála ve svém pokoji.Ona si na matku už aninevzpomíná.Bylo to už příliš dlouho,kdy ji naposled viděla živou.Od tédoby se uzavřela do sebe a žila ve svém imaginárním světě.Do školynechodila,s ostatními dětmi si nerozuměla.Jediným jejím skutečnýmpřítelem byl plyšový kůň Vincent.Otec často slýchával,jak mu vyprávípohádky a jak si spolu hrají.Amy totiž nadevše milovala koně.Ať užživé, na obrázcích nebo koně na dětském kolotoči.Koně z toho staréhokolotoče,který každý rok přijížděl i s ostatními atrakcemi do jejichměsta.To pro ni byla jediná radost.Tehdy byla opravdu šťastná.
Jednoho deštivého večera,když se otec vracel pozdě domů,mu jako vždypřispěchala na uvítanou.Jenže dnes měl ssebou otec něcozvláštního.Velký předmět,obdélníkového tvaru, přikrytý špinavým hadrem.
“Co to je tatínku?“ zeptala se zvědavě.
“Nesu ti malé překvapení.Myslím, že se ti bude líbit.“Nemýlil se.Kdyžodkryl hadr a Amy s velkým úžasem v očích pohlédla na obraz,zcelaztratila slova.Obraz byl opravdu zajímavý.Byl na něm vyobrazen krásnýlunapark plný dětí.V pozadí se rýsovalo obrovské Ruské kolo.Vpředustál,hned vedle dětského kolotoče,muž s balónky v ruce a spodivným,skoro až strašidelným, výrazem ve tváři.Nejvíce však Amyzaujal právě ten dětský kolotoč.Vypadal přesně jako ten,na který vždytak ráda chodila.
Zanedlouho už obraz visel na protější zdi od Amyiny postele.Dívkadokázala nepřetržitě celé hodiny hledět na obraz.Otec si často marnělámal hlavu nad tím,na co asi jeho zlatíčko myslí.Avšak jedné osudnénoci,se něco zvrtlo.
Bylo okolo půl jedné,když se dveře do obývacího pokoje,kde spalmuž,začaly pomalu otvírat.Náhle ucítil dotyk ledové ruky,šahající najeho odhalenou hruď.S trhnutím se probudil a spatřil svou malou dcerku.
„Co potřebuješ andílku?“zeptal se tlumeným hlasem.
„Víš tatínku,ten pán se na mě pořád dívá.Chce abych šla s ním,ale já se ho bojím.“ Pošeptala celá roztřesená.
„Jaký pán?Vždyť tam žádný není.“
„Přece ten pán z toho obrázku,tatínku.A ty děti na mě taky pořád koukají.“
„Ale to je nesmysl.To se ti jenom něco zdálo.Pojď,půjdu s tebou a ukážu ti,že tam nikdo není.“
Když přišli do pokoje,vše bylo na svém místě a v pořádku.
„Vidíš,ten pán je pořád v tom obrázku.Ten ti neublíží.“
Sice s neklidným vědomím ale velkou únavou nakonec oba usnuli.
Dlouhé měsíce se nic nedělo.Čas plynul,nic se nezměnilo.Zase žili každýve svém světě.Otec ve vzpomínkách a dcera si povídala s Vincentem.Vtomse to stalo.Z ničeho nic obraz spadl a s velkým lomozem dopadl nazem.Amy se strašlivě lekla a utekla za otcem,který právě v té chvílipřipravoval večeři.
„Tatínku,ten pán už se zlobí.Prý už je nejvyšší čas,abych s ním šla.
„Tak,ale už dost!“vykřikl běsnící otec.Dcerka se zarazila a do očí se jí vhrnuly slzy.
„Kolikrát ti mám říkat,že to je jen obraz.Nic ti neudělá.“
„Ale tatínku já si nevymýšlím!“
„Ticho už!“
I malé dítě už vycítilo,že otec má co dělat,aby se udržel a neudělalněco,čeho by pak mohl litovat.Proto radši Amy utekla do pokoje.Otec zanějakou chvíli přišel za ní,podívat se,co se stalo s obrazem.Leželtam,bez jediného škrábnutí.
„Tak vidíš,nic s ním není a ten pán je tam pořád.“konstatoval a přitom obraz věšel zpátky na hřebík.
„Hmm,“ ozvalo se tiše z kouta.
„Amy,broučku,já vím že to není lehký.Ale musíme to spolu nějakzvládnout.Co kdybychom jsme se spolu šli podívat do nějaké školy.Třebaby se ti tam mohlo líbit.“
„Hm,třeba jo,“řekla zpola smutným a zpola nepřítomným hlasem.
Téhož dne večer otce něco probudilo.Jako by slyšel z dětského pokojenějaké hlasy.Jenže celý rozespalý tomu nevěnoval nejmenší pozornost aodvodil si to,jako sen.Ráno,když se probudil,ležel tiše v posteli apřemýšlel o včerejšku.Jeho dítě je přeci jediné,pro co má žít.Chtěl sejí,zato co jí řekl,omluvit.Lehce zaklepal na dveře,polepené samolepkamikoní,princezen a jiných pohádkových bytostí.Bez odezvy.Zkoušel to tedyznovu,ale také nic.Tak pootevřel dveře a v tu chvíli by se v něm krvenedořezal.Amyina postel byla prázdná.Okamžitě prohledal celýpokoj.Díval se do skříně,pod postel…Oknem utéct nemohla.Je přílišvysoko a dole na chodníku také nikdo nebyl.V té chvíli v něm svitlaposlední naděje.Třeba leží u něj na gauči,aniž by si toho předtímvšiml.Ale nic.V celém bytě panovalo ticho.Dveřmi mohla také jen těžkoutéct,jsou zamčené a klíče má schované.Běžel k ní do pokoje a rozplakalse.Bylo to poprvé,co se za posledních šest let cítil tak bezmocný.Kdyžvšak odcházel zpátky do obýváku,nevšiml si podivného výrazu muže sbalónky.Usmíval se.A také si nevšiml,že na jednom z koní staréhokolotoče sedí malá dívenka s koníkem v ruce,až nápadně podobná jehomalé Amy.
Ležel sám v ponurém pokoji.Vše,jako by se zastavilo.Jeho vzpomínky i láska k malé Amy.Mrtví přece nemohou milovat.
 
Autor: your.imp v 00:45, |

Komentáře (0):