Můj blogíek

U mého manžela se člověk diví jakékoli zdravotní kolizi, protože jeznám jako velice čilý a zdravě zařízený člověk. Jednoho dne by však itabulky selhaly… Můj manžel, vždy tak bdělý a pracovitý, se ránoprobudil a zjistil, že jaksi vše není jak má. Se mnou nikdo ze saniťákůnemluvil, takže vlastně ani nevím, proč je můj choť teď na jednotceintenzivní péče. Stačilo pár telefonátů, abych zjistila, že je právěoperován na kardiologickém oddělení..
Vzhledem k tomu, že jsme zaměsíc měli jet na dovolenou do Chorvatska, připadalo mi, že je ta praváchvíle pro zrušení našeho romantického zájezdu. Z jakéhosinepochopitelného důvodu to však nešlo.
A tak jsem se 5. srpna ocitla na letišti sama. Pozorně jsem sledovalavyvěšené tabulky, které hlásaly odlety celosvětových linek. Když na mězačal svítit nápis Praha - Záhřeb, zvedla jsem se od 6-ti místnéhostolu s 12-ti vietnamci a spěchala na runway. Jenže tam nás, očividnézmatkáře, co se týče létání, čekalo překvapení. ,,Naše letadlo máporouchané dva hlavní motory, budeme muset počkat, až přijede technik zOstravy,“ řekla nám jen tak mimochodem na přistávací ploše letuškanašeho stroje a odklapala na podpadcích kamsi do nedohledna. Všichnijsme se tedy odebrali zpět do ,,vestibulu" s občerstvením. Jako černýhumor se nám zdál být fakt, že po půl hodině čekání přiběhl domístnosti, kde jsme seděli, jakýsi pilot neznámé rasy umazaný od šmírua vítězoslavně prohlásil: ,,Blbej byl jen jeden motor, tak sem si řek,proč čekat na Ostravu, a opravil ho sám!“ Všichni včetně mě vyjeklihrůzou. Pilot se ale nenechal odradit a přemlouval nás, že se nemámečeho bát, že býval sám mechanik… Polovina lidí odpadla. Ta druhápropadla nehorázné panice. Můj kufr byl zařazen do té druhé, takže jsemse k ní automaticky přiřadila také… Let neočekávaně proběhl bez většíchkomplikací. Mezi ty malé počítám problémy s podvozkem a opilu letušku,kterou jsem požádala o kolu a ona mi přinesla whisky.
Jakmile 4. den Chorvaté zjistili, že jsem na dovolené sama, začali si dovolovat. Ale nedala jsem se!
Při transportu na letiště při zpáteční cestě kupodivu nenastaly ani velké ani malé, dost tak očekávané krize.
Když jsem šla druhý den za svým mužem do pokoje číslo 417, už si balildomů. Když jsme procházeli blyštivými vchodovými dveřmi ven znemocnice, ptal se mě, jaká byla dovolená. A já, ve strachu o jehobypass, řekla jen: ,,Všude dobře, doma nejlíp!“