Můj blogíek

„Kdy odjíždíš?“
Její oči. Září, tak jasně, že se nejde nedívat. Co to v nich jen je? Coto v nich leží, tam dole, někde hluboko dole...Stačí pohled. A se všim,o čem jsem si myslel, že je jistý, je konec.
„Zejtra.“
Její hlas. Nejde si ho splíst, zaměnit...i v davu je tu vždycky jenOna, kdykoliv promluví, musim zvednout hlavu a zadívat se na ni. Proč.
Co teď říct? Musíš? chtěl bych se zeptat. A přitom vim, že musí. Kdo jsem já, abych měnil Její život. Nikdo.
„A kdy se vrátíš?“
Její vlasy. Hedvábí. Vůně mě obklopuje, je všude. Miluju Její vlasy, jen se jich dotknout, jen po nich přejet prsty. Pohladit.
„Až za tři měsíce.“
A to nejkrásnější ze všeho – Její úsměv. Nikdy jsem neviděl nicdokonalejšího, skoro jako by ho někdo namaloval. Lehká křivka rtů a dvadolíčky...všechny odstíny růžový, který si jen dokážu představit.Vždycky mam pocit, že dívat se ještě o vteřinu dýl znamená zešílet.
Jenže teď se nesměje. A o to víc to bolí.
Ta děsivá nejistota, co hnisá někde uvnitř, chce ven. Co můžu dělat jinýho, než Ji pustit? Musim se konečně zeptat.
„Mam tu na tebe čekat?“
Její pohled. Dostane se všude. Rozebírá mě až na nejmenší částečky, ničí mě, až nejsem nic, vůbec nic. Chápe.
Ale neodpovídá.
„Mám?“
Jen ticho.
Její hlas. Její oči. Její vlasy. Její úsměv. Všechno mlčí.
„Počkám tu na tebe.“
A najednou je to pryč...
...bolest hlavy. Odporná příchuť včerejšího alkoholu. Jazyk pálí, vkrku sucho, všechno se ještě točí a odněkud z žaludku přichází pocit,že to, co tam ještě zbylo, chce ven. S námahou polknu a otevřu oči.
Jen sen. Jen blbej sen. Proč se mi musej zdát? Ať už skončej, já o ně nestojim. Akorát to vždycky víc bolí.
Cizí postel. Kde to sem? Malej pokoj, neznám ho. Spal jsem u někoho ze třídy. Ale u koho?
„No to je dost.“
Petra stojí u dveří. V hlase má zvláštní tón, něco mezi výčitkou azadostiučiněním. Nemám rád její hlas. Připomíná krákání. Po chvíli sezačne usmívat. Ten úsměv není jako Její – přijde mi křivej, odpornej.
„Jak-jak sem se sem dostal?“
„Jééžiš, tys toho teda vypil. Po svejch, většinou. Ale byla s tebou práce, ti řeknu.“
Mlčim. Horečně přemejšlim, vzpomínám. Všechno to jsou jen záblesky, jenpár chaotickejch vzpomínek na desítky přípitků, mezi nima nic, nadesátou sklenici piva, pak zas nic, na to jak někoho objímám, jak sněkym tancuju, jak s někym zpívám...ale okolo, vevnitř a za tim – nic.Tma.
Počkám tu na tebe. Něčí hlas – kdo to jen řek? Nebo to byl jen sen? Abyl ten sen někdy skutečnost? Kde je, kdy odjela? Jak je to dlouho?
A co tady vůbec dělám? Stalo se tu něco? Zděšenej pohled na kalhoty –mám je na sobě. Jenže pásek chybí. Leží na zemi. Petra se usmívá.
„No co je, neplaš se tak.“
„Musim jít.“
Sbírám svoje věci. Nedívám se na ni. Může za to, je to její vina. Využila mě. Mrcha, děvka, přitáhla si mě sem.
Anebo jsem chtěl i já? Co když jsem chtěl? Co když – co když je to má vina?
Počkám tu na tebe.
„Sem myslela, že zůstaneš aspoň na snídani.“
„Promiň. Vážně...vážně musim jít.“
Nejspíš jsem na něco zapomněl, ale to je teď jedno. Hlavně pryč. Pryč.
...Počkám tu na tebe...

„Čau.“
Je tu zas. Co chce?
„Čau.“
„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli bys nezašel teď v pátek na jednu oslavu.“
„Kam.“
„K nám domů, bude tam celá třída. Sud, dýmka...prostě pohodička, víš jak.“
Mlčim. Odpor a nechuť se chystaj vytrysknout.
„Přijď, už hrozně dlouho si s náma nikde nebyl.“
„Hele, já...už něco mam, víš.“
„Aha.“
„Nezlob se.“
Ta otázka, ta věčná otázka, pokaždý se vrací, kdykoliv ji jen vidim.Stalo se tehdy u ní něco? Je to už několik tejdnů a já pořád můžumyslet jen na to. Stalo se tam něco?
„Škoda, no...Co máš?“
„Eh, co?“
„Co máš dohodlýho, že nemůžeš?“
„Jo tak. Mam práci.“
„Práci, jasný. V pátek večer.“
Vim přesně, co chce. Ale to se jí nepovede. Už ne podruhý. „Prostě nemůžu.“
„No jo, no jo, se hned nepruď. Tak někdy řekni, až budeš mít čas, jo?“
„Spolehni se.“
Na to zapomeň.

„Nazdaar.“
Z Tomáše je cejtit pivo. Kolikátý už má? Všichni tady už jsou vpříjemný náladě. Ale ne, já ne. Přišel jsem sem, ale to je to poslední,co jí dopřeju. Nešlo to už jinak, nemoh sem se jich tak dlouho stranit– vždyť je to má třída. Ale nikdo mě tu neopije, nikdo mě už nedonutídělat ty blbosti, co sem dělal.
Nikdo.
„Zdravim.“
„Ty už si s náma dlouho nebyl, čéče.“
„Jo...“
„Je ti dobře? Vypadáš divně.“
„V pohodě, v pohodě. Jen vo něčem přemejšlim.“
„Ah, hluboký myšlenky, co? To na mě taky vobčas chodí. Asi tak mezi šestym a sedmym pivem.“
Zachechtal se. Já se jen usmál.
„Pudeš s náma na dýmku?“
„Ty jo, nevim, minule jsem se po ní děsně poblil.“
„Ale no taak.“
Můj pohled padne na Petru. Sedí u baru, v chumlu ostatních holek. Dívá se na mě. Vzápětí uhýbám očima jinam.
„Radši ne.“
„Ty seš suchar, to ti povim. Co se to s tebou stalo? Vždyť ještě minulej rok si s náma kalil jak vo život.“
„Nevim. Lidi se měněj.“ Teď se pokusit usmát, aby to neznělo takodtažitě. Vždyť to myslí dobře. Podařilo se to? Asi ne, dívá se na měnějak divně. Proč mi nedá pokoj?
„A víš, co si myslim? Že to je vod tý doby, co odjela Káťa.“
„Cože?“
„Prosimtě, hlavně nezapírej. Nejsem slepej, ani blbej. Kromě toho ti to koukalo z vočí kdykoliv ste byli spolu.“
Mlčim. Nevim co říct. Vlastně nechci řikat vůbec nic. Jak o Ní může jen mluvit? Co mu dává právo-?
„Blbost. Chodit s někym ve třídě je pitomost.“ Ty slova ze mě dou, anižbych je kontroloval. Je to lež nebo pravda? Čemu vlastně věřim? Ne, neco chci, ale co je pravda.
„Jo, to je.“
„Pak se rozejdeš a musíš ho mít každej den před očima, pořád se jedendruhýmu vyhejbat...a tak. Tim sem si už prošel.“ Proč mu to řikám? Pročmu to jen zatraceně řikám?
„Přesně, má řeč. Holky ze třídy jsou tak maximálně na to si užít, ale hlavně nezávazně. Třeba když jsou opilý.“
Zrak mi zas zabloudí k Petře. Teď na mě zrovna nekouká – ale dobře vim, že ze mě celej večer nespustila oči.
„Petra, viď?“
Trhnu hlavou a pohlídnu na něj.
„Co?“
„Koukáš na ni, neřikej.“
„No a?“
Přisouvá se trochu blíž, tiší hlas.
„Nebuď blbej. Měl bys ji dostat do postele, vždyť si vo to přímo řiká. Ta tě chce, chlape, copak to nevidíš?“
Zlost se ve mě vaří, bublá, dere se na povrch a já div nevykřiknu. Jási to vůbec může dovolit, mi to řikat? Mě to nezajímá, je mi to jedno!Já čekám, čekám tu na Ni, tak proč mi všichni nedaj pokoj? Přijede zapár tejdnů, už to nebude dlouho trvat. Copak jsem ji už nezradil dost?
„Jako jasný, Káťa je taky kus, ale ta tu teď neni, ne? Taky jsem ji měl, asi před dvěma měsícema, ale Petra je hned po ní-“
„Co si to řek?“ Studený pot. Ruce se klepou. Slyšel sem to, nebo se mi to jen zdálo? Řekl právě to, co si myslim, že řekl?
„Co?“
„To o Kátě.“ Zlost ustupuje zděšení. Ať to neni pravda, jen ať to neni pravda.
„Že jsem ji měl? Ale tak to neni nic divnýho, byli sme opilí, to dělaj lidi různý věci.“
Odpovědět? Ale proč. A co? Co bych teď mohl říct.
„Kdy to bylo?“ Nechci to slyšet.
„No, nevim. Asi před těma dvěma měsícema. Jo vlastně, nějak krátce předtim, než odjela pryč.“
Ještě něco říká. Ale už ho neposlouchám.
Chvíli mam pocit, že se mi do očí derou slzy.
Pak se ale místo toho začínám smát. Dlouho, nekonečně dlouho, vyrážimze sebe ten smích jako bych vytloukal klíny. Jeden za druhym. Až užvůbec žádnej nezbyde.
Pak se zvedám a jdu za Petrou.