Můj blogíek

Jeho tvář jsem bezpečně poznal. Ostatně to nebylo tak dlouho, co jsmese viděli naposledy. Pár let střední školy a odchod na vojnu. Nikdyjsme nebyli velcí přátele, jen jsme se prostě znali, jak se znajístudenti z vedlejších tříd mezi sebou a tato úroveň vztahů podpořenáobčasnými společnými fotbálky na hřišti za městem, z nás dělala spíšelepší známé než kamarády. Ale o to teď nešlo. Jeho jméno, vyslovenékapitánem policie v televizním pořadu, smylo poslední pochyby odvojnících či jiných neuvěřitelných podobách, které se mi honilyhlavou. Teď už nebylo pochyb. Byl to opravdu on. Říkejme mu třeba Aleš.
Je pravda, že Aleš nikdy neoplýval smyslem pro podřizování seautoritám, ani nepatřil mezi ty „hodné“, s kterými nejsou za celý rokproblémy. Ani se nemohl příliš chlubit výsledky svého školního snažení.Ale přesto, nebo snad právě proto, toužil přes všechny své neúspěchybýt v něčem lepší, než ostatní a tak zvolil cestu tehdy docelaoriginální. Začal cvičit. Pravidelně a tvrdě. Závaží a činky domácívýroby zdvihal a vzpíral s železnou vůlí dosáhnout výsledků, kterých bysi každý mohl všimnout. Je potřeba říct, že se mu to podařilo velmibrzy a opravdu nešlo si nevšimnout. Znalci mezi námi tvrdili, že určitě„žere prášky“ jinak, že to není možný, ale sami podobné snahy opravidelné cvičení ukončili v okamžiku, kdy je začali po pátém klikubolet ruce. Zkrátka najednou byl mezi námi někdo trochu jinak stavěnej,než jsme byli zvyklí ho vídat a všichni jsme mu tak trochu záviděli.Naše setkávání na hřišti doznalo změn hlavně díky jemu. Neměli jsmetotiž už žádné problémy s hromotluky, kteří si rádi dělali různé územnínároky na hřiště , nebo dávali najevo svoji fyzickou převahu různýmizpůsoby. Tak s tím byl tady konec zcela jednoznačný a nezpochybnitelný.Několik rychlých dobře mířených ran přesvědčilo poslední z pochybovačůo tom, že časy na hřišti se změnily a nám se tohle divadlo moc líbilo.Aleš svoji převahu nezneužíval, což na něm bylo sympatické a spory senejdříve snažil urovnat diplomaticky. To se ale často nepovedlo. Snadza to trochu mohl i jeho obličej, který jako by se neustále trochuusmíval díky malé jizvě v koutku úst, což někdy ve vážných chvílích,třeba před tabulí, mohlo působit poněkud komicky až provokativně, snadbyla na vině jeho neústupnost, nevím. Lehký úsměv, podpořený věčnědobrou náladou, mu zůstal ve tváři i když jsme několikrát okrajověnarazili na téma křesťanství. Neměl nic proti, ale ani nic pro. Něcojako „žij a nechej žít“ a tím to končilo. Neměl čas ani potřebu, jakovětšina lidí, kteří poslouchají jen to, co poslouchat chtějí a podobněje to i s jejich vírou.
Pak nás rozdělil život a čas a já ho pár let neviděl. Až ten večer připovinném sledování armádou vybraných pořadů jsem poznal jeho fotku. Tenúsměv mu zůstal pořád stejný. Černobílá fotka z vojenské knížky spatřičným sestřihem vlasů a uniforma snad mohli trochu klamat, alejméno pod fotkou mrak pochybností navždy rozptýlilo. Zpráva zněla ažpříliš studeně a bez lítosti. Vojenský zběh zastřelen při pokusu o útěkz republiky. Nebezpečný, rozvraceč republiky, reakcionář a co já už vímkolik jmen mu dali na omluvu štvanice, kterou uspořádali. Jen ten jehoúsměv mi do toho nějak neseděl.
Nikdy jsem se ani přesně nedozvěděl, jak to bylo doopravdy. Jen párinformací po létech z policejního hlášení, které se mi shodou náhoddostalo do rukou. Nic to nezměnilo, jen na to nemůžu zapomenout.Rojnice policistů, milicionářů a kdoví jakých obránců vlasti pomalustahuje kruh kolem políčka u lesa, někde dole u hranic. Horký vzduchrozříznul štěkot psů a pohraniční řeka spěchá přes kameny a je plnáživota. Je léto a tam někde uprostřed toho kruhu namířených hlavní seněkdo navzdory vážnosti situace trochu usmívá.