Můj blogíek

Slunce se již pomalu loučilo s nádherným dnem. Petra si vychutnávalaposlední doteky hřejivých paprsků, které ji hladily po tvářích. Jakmilese rudý kotouč zakutálel za oblé hřebeny hor, rozhodla se k pomalémunávratu do jejího podkrovního bytečku. Nijak nepospíchala. Času měladost. Vždyť na ni čekala jen poloprázdná lednice a studená postel.Vláčnými kroky procházela křivolakými uličkami města a přemýšlela osvém dosavadním životě. Zastavila se až na malém náměstí nedalekojejího dočasného bydliště. I tentokrát neodolala a navštívila tamějšíbar. Uvnitř ji přivítalo příjemné teplíčko a omamná vůně hořící svíčky.Usadila se u stolku v rohu místnosti a objednala si svou milovanouhorkou čokoládu. Všude kolem ní tu popíjely milenecké dvojice. Naprotější straně baru se bavila skupinka přátel. Zřejmě tu oslavovalinarozeniny toho mladíka, co se zrovna podíval jejím směrem. Vypadaldocela dobře – vysoká vypracovaná postava, nakrátko střižené tmavěhnědé vlasy a naprosto spokojený výraz ve tváři. Petra popíjelačokoládu a nechala se unášet svými myšlenkami.
„Ehm, promiňte, alenechtěla byste si ke mně přisednout?“ Tak teď už zase stála nohamapevně na zemi. „Co, co prosím?“ zakoktala a otočila se za tím neznámýmhlasem. Proboha, vždyť je to ten… „Jestli byste si ke mně nechtělapřisednout, když jste tu sama.“ „No, proč ne.“ přikývla a nechala sezavést k jeho stolu. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že by ji někdyněkdo o něco takového požádal. A teď je to tu. Sedí v baru u jednohostolu s nějakým klukem, co tady zřejmě oslavuje narozeniny.
„Já jsem Michal.“ představil se. „Petra.“ řekla a potřásla mu podanourukou. Měl příjemně teplou dlaň a pevný stisk. To se jí u mužů vždyckylíbilo. „Jak se máte?“ zahájil jejich rozhovor. „Ale jo, docela dobře.Vy asi taky, co?“ „Jo, to jo. Dneska mám narozeniny, tak si trochuužívám.“ „Tak to gratuluju.“ „Děkuju.“ usmál se. „Dáme si něco k pití?“„Jo, to bysme mohli. Co třeba víno?“ „Červený?“ „No, proč ne?“ usmálase. Byla z toho ještě celá pryč. Zatím se jí nikdy nestalo, aby o niprojevil zájem někdo cizí. A tím míň muž. Cítila, jak jí hoří tváře.
Během večera se o něm dozvěděla docela dost věcí. Vystudoval středníškolu a teď pracuje jako truhlář. Má staršího bratra Martina, kteréhoale už dlouho neviděl, protože má svoji rodinu a bydlí ve městě dvě stěkilometrů odtud. On žije sám v podnájmu v místní ubytovně. Často se semchodí pobavit s přáteli. Taky se rád účastní společenských večírků anejrůznějších koncertů. … Zkrátka jeho životní styl se maximálně lišíod toho jejího, protože ona vede klidný osamělý život pilné studentky.
„Nebudeme si tykat?“ navrhnul jí, když se hladina vína v láhvi pomalublížila ke dnu. „To můžem. Tak ahoj.“ „Ahoj.“ A na své přátelství sispolu už poněkolikáté přiťukli. Od té chvíle byli oba uvolněnější amnohem lépe se jim vyprávělo. Venku už byla černočerná tma. Michal jínabídnul, že ji doprovodí domů, což s díky přijala. Takhle pozdě se užrozhodně nechtěla toulat po ulicích sama. …
Pomalým tempem se přibližovali k jejímu bytu. Mrzelo ji, že bydlí takblízko. V Michalově společnosti se cítila tak šťastná, že si přála, abyto nikdy neskončilo. Vyzařovalo z něj sebevědomí a pocit jistoty, kterýjí dodával pocit naprostého bezpečí. Svěřil se jí, že si jí užněkolikrát všimnul, jak v tom baru občas posedává „schovaná“ v koutě.Prý se mu o ní dokonce i zdálo. Ale když se ho zeptala, co v tom snudělala, začal se odpovědi vyhýbat a raději stočil řeč na něco jiného.To si Petra velmi dobře uložila do paměti. Ještě než se rozloučili, taksi vzájemně vyměnili svá telefonní čísla. Jen tak pro případ, že by seještě někdy náhodou chtěli vidět. …
Když za ním zaklaply domovní dveře, zastavila se a několik minut předsebe jen tak zírala. Pořád ještě nemohla uvěřit tomu, co se jí stalo.Ten večer nemohla velmi dlouho usnout. Pořád před sebou viděla tuusměvavou tvář, jak se na ni dívá. …

„Petro?“ „Ano?“ „Tak jaká je správná odpověď?“ „Promiňte, nedávala jsempozor.“ To už bylo potřetí v jednom dni, co ji nějaký profesornachytal, že nesleduje výuku. Poslední dobou se jí tohle stávalo pořád.Každou chvíli se totiž musela vracet k tomu večeru, kdy se seznámila sMichalem. Čím déle na něj myslela, tím víc jí připadalo, že ho zná užcelé roky. Jak si vlastně mohla nevšimnout takového sexy chlápka?Nejspíš to ale bylo tím, že jí nikdy ani nenapadlo, že by si s někýmtakovým vůbec někdy povídala. Ona. Takový koště. …
Odpoledne si potřebovala jít nakoupit nějaké potraviny. Doma už skoronic neměla. V obchodě bylo hodně lidí. „Kdyby tu tak byl Míša.“povzdechla si. Košík měla dost naplněný a nebyla si moc jistá, jestlito všechno donese bez problémů domů. Asi ve třetině cesty se jí zdálo,že někdo vykřikl její jméno. Zastavila se a rozhlídla se kolem. Oči sejí zastavily na postavě spěchající směrem k ní. Zprvu si myslela, že toje někdo cizí, ale když se přiblížila, poznala v ní Michala. „Ahoj.Nechceš pomoct?“ zeptal se jí trochu udýchaným hlasem. „Jé, ahoj. No,to by bylo hrozně fajn.“ Usmál se a hned jí vzal obě dvě tašky. Takovéštěstí ji snad ani nemohlo potkat. Byla radostí celá bez sebe. Jednakměla po problému s nákupem a hlavně ho konečně zase viděla.
„Slyšela jsi, že v pátek bude koncert jedný rockový kapely?“ „Ne, tojsem neslyšela.“ omlouvala se. „A kde by to mělo bejt?“ „No, v tombaru, kde jsme se seznámili. Tak jsem si říkal, jestli bys tam se mnounechtěla jít.“ „Wow, no, to nevim. Myslela jsem, že se o víkendu zajedupodívat k rodičům. Už jsem je dlouho neviděla.“ „Aha, no to je škoda.Ale kdyby sis to náhodou rozmyslela, tak mi určitě dej vědět. Mohl byto z toho bejt docela pěknej večer. Promiň, ale už musím běžet,potřebuju si ještě něco zařídit.“ „Jo, jasně. Tak já se ti ozvu. A díkymoc za ten nákup.“ „Nemáš zač, prosim tě. Tak zatím ahoj.“ „Ahoj.“

Druhý den seděla na posteli s mobilním telefonem v ruce. Celé odpolednese sama se sebou radila, co by měla udělat. Rodičům to slibovala užminulý týden, že k nim přijede, ale nakonec z toho sešlo. Nechtěla jeznovu zklamat, ale na druhou stranu ji strašně lákala Míšova nabídka.Zhluboka se nadechla, našla si mámino číslo v seznamu a zmáčklatlačítko se zeleným sluchátkem. Poprvé v životě svojí mámě lhala kvůliklukovi. Napovídala jí, že má hrozně moc práce a že se musí učit naněkolik velmi důležitých zkoušek. Vyšlo to. První část měla za sebou.Teď ještě ten zbytek…
„Haló?“ ozvalo se z telefonu. „Ahoj Míšo, tady Petra.“ „Jé, ahoj. Takuž ses rozhodla?“ „Jo. Půjdu tam.“ „Ty ani nevíš, jak jsem rád. Tak játě můžu vyzvednout v půl osmý. Šlo by to?“ „Určitě, už se moc těšim.“„Tak zatím se měj.“ „Ahoj.“

V pátek Petra nemohla dospat. Pořád se ještě nemohla rozhodnout, co sivezme na sebe. Nikdy dřív jí na tom nezáleželo, ale teď… Teď bylovšechno jinak. V sedm večer stála uprostřed obrovské hromady triček,kalhot, sukní a dalšího oblečení celá nervózní. Stres ze závěrečnýchzkoušek ve škole? To oproti tomuhle není vůbec nic. Konečně dospěla kzávěru, že si obleče svůj světle zelený kalhotový kostýmek. Zbylésvršky a spodky rychle uklidila a učesala si vlasy, jak nejlépe uměla.
Sotva dokončila své přípravy, už stál Michal u dveří s kyticí rudýchrůží. „Jé, ty jsou nádherný. Děkuju moc.“ „To jsem rád, že se ti líbí.Dneska ti to moc sluší.“ …
V baru už bylo docela plno. Posadili se u stolku uprostřed místnosti.Během koncertu se velmi dobře bavili. Když se pak zvolnilo tempohraných písniček, Míša Petru vyzval k tanci. Hrozně jí to zaskočilo,ale nic proti tomu nenamítala. Když už si má užívat, tak pořádně. Atohle si teda rozhodně nenechá ujít. Bylo to vlastně poprvé, kdy sedostala do jeho bezprostřední blízkosti. Petra pochopila, že by mu měladát najevo, co si k ní může dovolit. Setřásla ze sebe všechen ostych,který ji tížil celý život, a přitiskla se k němu ještě trochu blíž, nežbylo bezpodmínečně nutné. Míša zatím nedával nic najevo. Jen si mlčkyvychutnával jejich první společný tanec. Pro Petru to byl zatím asinejvětší zážitek, který dosud měla. Na tanečním parketu spolu stráviliasi polovinu večera. Moc spolu nemluvili. Jen tančili. …
Stejně potichu byli i cestou domů. Zastavili se u dveří Míšina bytu.Stáli blízko u sebe a dlouho si dívali do očí. Potom už si pamatovalajen jeho vášnivé polibky…

Ráno ji probudil zvonící telefon: „Dobrý ráno. To jsem já, Michal. Jakses vyspala?“ „Ahoj. No, bylo to krátký, ale šlo to.“ řekla ještěrozespalým hlasem. „Já jsem tě asi vzbudil, viď? To jsem nechtěl.Promiň.“ „To nevadí. Ten včerejší koncert se mi moc líbil. Děkuju, žesmě tam pozval.“ „Tak to jsem rád. Bál jsem se, že mě odmítneš.“ „No,tak to bych přišla opravdu o hodně.“ smála se. „Nezajdeme spolu zaseněkam? Klidně bych si to zopakovala.“ „Vážně? To jsi mě překvapila. Akam bys chtěla jít?“ „No, popravdě je mi to úplně jedno. Hlavně, žebudu s tebou.“ „To jsem rád. Tak třeba dneska ve dvě?“ …

Od té doby si Petra připadala jako v sedmém nebi. Michal si ji opravduhýčkal. Nikdy se k ní nikdo nechoval tak mile jako on. Během několikatýdnů se natolik změnila, že už skoro nepoznávala ani sama sebe. Kdebyla ta ostýchavá dívka, co byla pořád uzavřená sama v sobě a neustálese skrývala někde v rohu? Kam se poděl smutek, který často hyzdil jejítvář? Proč už její život není tak jednotvárný? …

Ten den, kdy spolu byli přesně jeden rok, přišel Petře doporučený dopis. Už podle písma poznala, že je od jejího přítele.

Má milovaná Petruško,

dnes je tomu přesně rok,
co jsem tě míti moh‘.
Stala ses mou jedinou,
jedinou mnou milovanou.

Miluji Tě celou svou duší,
víc než vůbec lze tušit.
Miluji Tě celým srdcem,
jsi mého světa sluncem.

Nechť naše láska až navěky trvá
a nevěra ať zůstane navždy mrtvá.
Nechť se naše láska stane věčnou,
a ty budeš mou ženou.