Můj blogíek

to planetě. Jen já stále ještě netuším, čím bych mohla obohatit blízké.Snad jen tím, že mi nic nejde, na co sáhnu, to zkazím. Při umývánínádobí mi z rukou padají hrníčky na zem a jsou roztříštěny na stovkymalých kousků. Při tenisu, do kterého mě nutí táta, trenéra trefímmíčkem do hlavy - a to několikrát po sobě během jedné lekce. Ruce měneposlouchají a raketa se podivně viklá, až se vysmíkne a odletí pryč.

Takto zamyšlená procházím ulicemi. Nevnímám okolí, jako bych mělaklapky na očích a špunty v uších. Něco mě vytrhne z přemýšlení, snad jeto zvuk kamínku, do kterého jsem kopla a on odletěl o kousek dál.Nevím, co se se mnou stalo , ale najednou si začínám všímat lidí kolemsebe. Ano, tak tenhle pán s kufříkem je velice unavený, určitě toho mámnoho v práci a doma ho ještě čeká rodina, které se musí věnovat. Atahle slečna se velice trápí, nejspíše kvůli nějaké velmí blízké osobě,která ji zradila.

Chodím takhle ještě dlouho a prohlížím si okolí. Těžko říct, co mě topopadlo, nikdy dříve se mi nestalo, abych se zabývala trápeními cizíchlidí. Tímto způsobem dojdu až do nedaleké botanické zahrady. A najednoumě něco zarazí. Stojím u vstupní brány a jsem ohromena, ani pohnout senemohu. Vždyť já zapomněla, že je jaro a vše kolem se tak nádhernýmzpůsobem probouzí. Procházím mezi květinami, nasávám tu překrásnou vůnipoupat, slunce a čerstvě rozmrzlé půdy. Až po delší době se proveru ajsem schopna vnímat i to ostatní. Mezi růžičkami sedí sýkorka a pijevodu z listů. Na tento úžasný okamžík čeká mladý fotograf a jakmileptáček skloní hlavičku, muž začne zběsile cvakat fotoaparátem. Oči mározzářené a rty se pohybují vešťastném úsměvu. O kousek dál sedí nabřehu jezírka mladá dívka s krásnými hnědými vlasy, v ruce držínáčrtník a vedle sebe má položeny pastelky. Chvíli nepřítomně hledí napřirodu před sebou, pak po dlouhém přemýšlení uchopí jednu ze svýchvýtvarných pomůcek a pustí se do díla. I když pohled na rodící se díloje úžasný, jdu dále. Úzký chodníček mě vede mezi kopretinami, krásnýmikeři a spousty dalších rostlin, o kterých jsem dříve neměla ani ponětí.

Přicházím do rozkošného parku, který je součástí velkého areáluzahrady. Na plácku porostlém čerstvou a nadýchanou trávou trénují dvěmalé holčičky všelijaké gymnastické cviky. Jsou velice ohebné a jejichpaní cvičitelka by z nich jistě měla velkou radost. O několik metrů dálsedí asi patnáctiletý hoch s kytarou, ze které se linou líbezné tóny.nejsou to akordy z rockových písniček, ale Bachovo Bouree. Je tonádherná kulisa, která doplňuje tuto jarní atmosféru.

Teď už vím, že každý se pro něco narodil - i já... Vždyť na světě jetolik činností, které jsem ještě nezkusila. A to, že mi nejde tenisneznamená, že jsem neschopná. Je mi teprve šestnáct let a mám ještěspoustu času objevovat to, v čem bych snad mohla být dobrá. A nynívěřím tomu, že každý z nás si svého koníčka objeví. Chce to jen nebátse poznávat nové věci a dívat se kolem sebe. Jsem si jistá, že každémuse jednou rozzáří oči nadšením z činnosti, která ho baví... Teprvepotom přijdeme na to, že jsme pro tento svět něco udělali - že jsme honaplno prožili...