Můj blogíek

Tohle by se vám mohlo stát ,když budete doslova brát rádoby chytré ženské časopisy...

Vracel jsem se domů z práce. Půl hodiny seděl v autobuse a přemýšlel oněčem ,nebo spíše o ničem ,což je pro mě dost opovrženíhodná věc a vmém případě také dost nebezpečná. Pohrával jsem si s myšlenkou ,že bychmohl po deseti letech našeho manželství s Michel dnes přijít domů azabít ji. Nevím proč mě to napadlo ale zajímalo by mě to. Máme šťastnémanželství a tak mě představa toho ,že by Michel slzela bolestí a jázároveň viděl její překvapení v obličeji... co si budu nalhávat,vzrušovalo mě to tak že se mě začali nadouvat kalhoty a tak jsem simusel dát aktovku na klín ,aby to nikdo nepoznal.
Autobus konečně zastavil na mé zastávce a já vystoupil se zjištěním ževenku prší ,což jsem předtím nezaregistroval ale zároveň mě to přišlo kduchu vzhledem k mým ponurým myšlenkám. Domů jsem to neměl daleko ,asipět minut chůze. Jak jí zabít? Jak? Šel jsem pomalu abych vymyslel jakco nejvíce potrápit Michel před smrtí a v tom jsem si vlastně uvědomil,že aniž bych se vlastně k něčemu rozhodl ,tak jsem měl jasno že toudělám a užiju si to.
Zasunul jsem klíče do zámku od našeho rodiného domu a otočil jím.Následovalo cvaknutí zámku a já již byl na druhé straně dveří v chodbědveře zavíraje za sebou.
„Michel“ zvolání mě trošku uvízlo v krku a já si uvědomil že musívypadat všechno přirozeně abych se neprozradil. Zul jsem si boty akabát pověsil na blízký věšák a pomaličku se začal plížit podomě.Zastavil mě až cinkot nádobí před kuchyní. Michel ho asi právěmyla. Přiblížil se pomalu zezadu až k ní a sledoval ji. Byla jako vždynaprosto úchvatná ,ikdyž jí bylo téměř pětatřicet mohla se s klidnýmsvědomím srovnávat s kteroukoliv středoškolačkou v tomhle městě. Mělaštíhlé dlouhé nohy s krásnou prdelkou. Poprsí jí při máchání ve voděmírně poskakovalo. Její upjaté květované šaty jasně dávaly najevo žepod nima nic nemá. Všimla si mě.
„Miláčku můj. Už jsi přišel domů z práce?“
Tohle Michel řekla pokaždé když jsem se odněkad vrátil. Pokaždé a já siteprve až teď uvědomil že mě to jde strašně na nervy a začal mě brátpomalu vztek. Nečekal jsem. Ruka mi prudce vyjela proti nastavenémubříšku a tvrdě do něj narazila.
Michel se složila na zem s rukou instinktivně a reflexivně přiloženouna postižené místo. Vzápětí z ní vyjelo to ,co se dalo označit zaMichelino nejoblíbenější jídlo. Špagety ,kečup a sýr. Tvář se jízabořila do zbytků jídla a žaludečních kyselin za doprovodu krátkýchtrhavých vzlyků. Vzrušilo mě to a tak jsem se zhýbnul a zezadu přitisklsvoji pánev k jejímu zadečku a naprázdno začal přirážet. Po minutěMichel přestala vzlykat a já dosáhl uspokojivé erekce. Nadzvedl jsemkvětované šaty a naskytl se mi pohled na Michelinu rozkošnou dírku.Tohoto momentu překvapení však Michel dokázala bezezbytku využít.Nepozorovaně jí ruka vyklouzla z pod šatů v jíž držela nabitýelektrický paralyzátor ,který mě obratně zarazila mezi žebra a stisklaspoušť. Záblesk před očima mě poslal do říše snění.
Probudil jsem se ve sklepě našeho domu ,což bych ani nepoznal nebýtcharakteristyckého kapání vody z přívodu topení ,nevědě co tam dělám.Ruce jsem měl svázané za zády a oči převázané asi kusem hadru. Co se tosakra stalo? Nemohl jsem na nic přijít vědíce jenom to ,že místo upravého žebra pálilo jako v ohni. Náhle jsem si vzpomněl na předešléudálosti a otřepal se nad jejich nesmyslností a v tomhle případě ipojímyvostí. Mé rozjímání přerušilo až klapání bot po přístupovémschodišti do sklepa. Byla to snad Michel?
„Už jsi se probral drahoušku?“ ozvalo se blízko mé hlavy a já se utvrdil v tom že to je Michel. Zmocnil se mě pocit nejistoty.
„Co se ... ,co se to děje?“ dělaje ze sebe hloupého doufajíc v odpuštění za předchozí bolesti jež jsem Michel uštědřil.
„Stalo se to ,co se stát statisticky mělo. Dřív nebo později by k tomubeztak došlo.“ dořekla a strhla mi kus hadru z očí a já je reflexivnězavřel v očekávání prudkého světla ,to se však nekonalo ,byli jsmekoneckonců ve sklepě.
Michel stála přede mnou ,ruce v bok. Už na sobě však neměla květovanéšaty ,které se musely umazat od žaludečních šťáv ,ale měla modré riflea bílé volné tričko.
„O čem to mluvíš.“ zeptal jsem se a snažil se být pánem situace.
„O tom ,že jsi mě nahoře v kuchyni napadl.“ řekla a ukázala na vysvětlenou palcem vzhůru.
„Napadl? To není možné!“ zareagoval jsem udiveně.
„Chtěl jsi mě zabít!“ dopověděla.
„Zabít? Michel tohle není možné ani náhodou. Musíš mít halucinace.Určitě se pleteš. To ty jsi mě dala elektrickou ránu z paralyzéru cojsi měla schovaný u sebe.“ Snažil jsem se Michel přesvědčit o tom žejediný kdo je škodný jsem já ,ale už jsem tak nějak věděl že se mi tonepodaří.
„Nemusíš se snažit miláčku.“ řekla a jakoby rezignovaně poodešla kpracovnímu stolu plnýho nářadí a jiných řemeslnických pomůcek. Teď jsemdokonale nahraný. Michel se určitě snažila najít nějakou těžkou věckterou by mě jednou ranou do hlavy usmrtila.Začal jsem se potit.
Po chvilce hledání se však již vracela zpátky a v ruce držela časopis.Třeba dostanu výprask jako štěně. Zarazil jsem se nad absurditou tohopomyšlení a koutky mě hrály úsměvem.
„Můžu ti povědět že něco podobného jsem čekala ,proto jsem si pořídilaten paralyzér a pokaždé jednou za měsíc ho dala nabít do zásuvky vdomění že se nude jednou hodit. A ta doba nastala právě teď.“vítězoslavně zamávala časopisem před mým nosem ,rozevřela ho a začalausilovně hledat nějakou stránku. Naskytl se mi tedy nerušený pohled naobálku. Bylo na ní celkem velkými písmeny napsáno :“Rádce pro ženy“.Snažil jsem se ještě zavostřit zrak a přesvědčit se jestli se neklamu,ale i při druhém pohledu jsem viděl to samé. Zjištěním se mi zaklonilahlava do zadu a z úst mi uniklo pouhé jediné slovo :“ježíši...“
To však ještě nabylo nic s porovnáním co následovalo poté.
„Tady. Na straně 54. Tady to píšou.“ zvedla hlas a začala být hysterická ,což nevěstilo nic dobrého.
„Pojednává se tam o tom ,že manželé zničehož nic prostě zabijou svémanželky ,ikdyž měli předtím docela dobré manželství. Řekla jsem si ,žemě tohle může potkat také ,a tak jsem provedla případná protiopatření.Ze začátku jsem nemohla uvěřit to mu co čtu ,ale zjištění že tenhlečlánek napsala Helene Buicková ,která byla sama čtyřikrát vdaná měpřesvědčil.“
Tohle už na mě bylo trošku moc. Časopis Rádce pro ženy byl ,je a budena pokraji zájmu a Helene Buicková na tom nic nezmění ,protože jejístyl psaní připomíná myš v posmrtné křeči. Sama o sobě to je žena,která strkala nos naprosto do všeho a všude. Svoje špekaté břicho akrční ovar dávala všem na obdiv a k tomu radila lidem co mají a nemajídělat a teď zrovna radila tohle ,což mě dostalo do pěkný kaše ,ikdyžjsem si jí vlastně uvařil sám.
Teď už jen stála proti mě a usedavě brečela.
„Milovakla jsem tě jako nikoho a ty jsi to pohřbil. Zníčil jsi to.“
„Promiň miláčku.“ procedil jsem mezi zuby ,ale jestli tohle byla lítost?
„Nemusíš se omlouvat. Je moje vina že jsem měla tak dokonalý život. Teďto ale skoncuji.“ Tvář měla mrtvolně bledou a z čela jí stékaly potůčkypotu po krku dolů někam do poprsí. Měl jsem pravý nefalšovaný strach.Co mě asi udělá? Nevypadá naštvaně. Rozhodně ne tak aby mě něcoprovedla. Přecházela po sklepě sem a tam z místa na místo ,rucezaložené na hrudi. Náhle se zastavila a obrátila proti mě. Pomalýmikroky se ke mě přiblížila a já si teprve až teď všiml toho ,že má vruce nůž. Nadskočil jsem pár centimetrů nad židly ,ikdyž mě k nípoutaly provazy. Byl to starej dobrej kuchyňák. Dlouhá čepel a dřevěnástřenka. Čepel byla tupá a střenka zamaštěná.
„Milovala jsem tě a já nedokáži žít bez moji životní lásky.“ Udělalakrok dozadu a nůž si přiložila na zápěstí. Teprve teď mě došlo ,ženechce zabít mě ale sebe.
„Nedělej to. Prosím.“ žadonil jsem ,ale ve skutečnosti jsem nevěděl jestli to doopravdy chci.
Michel přitlačila na nůž a ten se setkal s kůží ,kterou snadno prořízla zakousl se dále do masa přes žíly. Nedala na sobě znát jakýkolivprojev bolesti ,pouze pomaličku tlačila nožem proti svému zápěstí adívala se jak jí z ruky pryští krev. Krve to bylo uctihodné množství ateď už jí musel vytéct tak litr. Seděl jsem na židly a sledoval to jakoněmý svědek. Nezmohl jsem se na jediné slovo paralyzován tím co vidím.Kdy už bude konec a Michel konečně padne k zemi mrtvá. Snad za chvíly.Po chvilce jsem se dočkal a Michel se začala pomalu potácet po sklepějako omámená. Opřela se rukama o pracovní stůl a čekala těžceoddechujíc. Krev zatím pomalu stékala na zem. Oči měla mokré a slzy jípomalu stékaly po tváři. Ruce ji v okamžiku sjeli po hraně stolu asvalila se na zem. Ozvala se dutá rána jak se hlava setkala se zemí.Tělo se ještě chvělo a místama sebou i trhlo. Trvalo to pět až desetminut než se přestala zcela hýbat a mě teprve teď došlo ,co se vlastněstalo. Rozbrečel jsem se dlouhými a kňouravými vzlyky.
Nevím kolik času uplynulo. Den ,možná dva i víc ... Našla mě až našeuklízečka ,která docházela jednou týdně poklidit dům a zalít zahradu.Dům byl opuštěný a tak se ho jala celý prohledat až nakonec zašla dosklepa kde uviděla svoji životní hrůzu. Z počáteční paniky se po časeprobrala a když usoudila ,že bych pro ní nemohl být nebezpečný,rozvázala provazy které mě kovaly k židly a já mohl po několika dnechprotáhnout mé hodně ochablé tělo.
Poté se zavolala policie. Vyšetřovací inspektor se mě bez skrupulí ahned po příjezdu když jsem se s ním letmo pozdravil zeptal kdo jevrahem ,aniž by o případu něco věděl. Po delší odmlce a přehodnocenívšech faktorů ze mě vypadlo pouze jediné jméno : „Helene Buicková.