Můj blogíek

„Revize jízdenek…“

Aha, tak to seš holka v průšvihu, pomyslela jsem si. To máš z toho, žemyslíš na bejkárny. Nastoupíš s lístkem v ruce, ale ve strojku ho užnecvakneš. No nic, musíš ho nějak ukecat. Je to mladej týpek, tak bymohla zapůsobit tvoje, ne zrovna špatná fasáda a inteligentní projev.Revizor došel až k mému sedadlu:
„Vaši jízdenku, prosím…“
Dělala jsem vědkyni vytrženou ze zamyšlení.
„Oh, promiňte, prosím…copak že to potřebujete?“
„Jízdenku potřebuji…“
„Ale jistě prosím, pane,“ a podala jsem mu s úsměvem neprocvaknutý lístek. Vzal si ho a chvíli se na něj nechápavě díval.
„Ale já bych chtěl…“
„Ne, nemusíte hledat peníze, tak šarmantnímu muži vypomohu velice ráda,“ usmívám se na něj jako „babička“ na Barunku.
„Já jsem ale…“
„Neomlouvejte se, mladíku, jistě, tu jízdenku potřebujete, přecinepojedete na černo, že? To by vás, příteli, mohlo přijít hodně draho.“
„Paní…,“ zvýšil hlas a jeho obličej nabral barvu dobře vyzrálých rajčat.
„Dnes se za jízdu bez platné jízdenky platí osm set korun a tynepříjemnosti kolem toho… No to je hnedle ostuda převeliká,“ sděluju mupřelaskavým, trochu káravým hlasem.
„Madam,“ dál se mi snažil skočit do řeči a přísahala bych, že se mu z nozder začíná valit dým, „já jsem…“
Autobus zastavil na zastávce.
„Velice ráda bych si s vámi ještě povídala, ale bohužel, už musímvystupovat. Přeji vám pěkný den, děkuji za milý rozhovor a někdynashledanou,“ rozloučila jsem se, vystoupila z autobusu a elegantním,leč rychlým krokem se od dopravního prostředku vzdalovala.