Zpackaný život
Pokojbyl ponořen do tmy. Závěsy na oknech byly zatažené, jen škvírou podedveřmi do místnosti vnikalo trochu umělého světla. Nenamáhal serozsvítit světlo. Vlastně ani nechtěl. Temnota dokonale vyjadřovalajeho chmurné pocity. Pokoj byl velký. Stěny se v té troše světlarýsovaly jen matně. Zařízení se proti jejich světlé barvě rýsovalo jakočerné díry propadající se do nicoty. Přejel rukou po přehozu postele,na které zhrouceně seděl. Kvalitní látka pohladila jeho bledou kůži.Věděl, že nemá ani na ten zatracený přehoz, natož na zaplacení noci vtomhle komfortním apartmá. Poslední peníze, které měl, dal recepční,aby ho sem vůbec pustila. Bylo mu to však jedno. Byl naprosto lhostejnýke všemu, co bude po této noci. V žádném případě totiž neměl v plánuodsud odejít… Určitě ne živý.
Jak se přibližoval termín maturitních zkoušek, narůstal v něm pocitbeznaděje, úzkosti a strachu. Strachu z toho, co bude dál. Strachu ztoho, že jeho život zapadne do ještě větší „sračky“, než ve které jeteď. První ročník se zpočátku nezdál být tak hrozný. Alespoň ne dolyžařského výcviku, jenž se konal kdesi v horách na severu Čech. Poneúspěšném pokusu naučit se lyžovat a nadvakrát zlomené pravé noze semu na škole přestávalo líbit. Po ošklivém úrazu se do studijníhokolotoče vrátil až po několika měsících. V noze mu vězelo stále plnošroubů a zřetelně kulhal. Po tak dlouhé absenci měl problém vůbecročník dokončit. Také se mu to podařilo až v srpnu. Poté, co z milostidostal reparát z chemie. V dalších dvou ročnících jednou propadl. Protose jeho doba studia koncem třeťáku limitně blížila čtyřem rokům. Spolus jednoročním odkladem na základní škole a celkovým neúspěchem v osmétřídě, kterou si pro oživení učiva zopakoval, mu teď táhlo nadvaadvacet. V novém kolektivu, kam se souhrou okolností dostal, secítil o něco lépe, ale studijní výsledky ho usadily zpátky na zem.
Tak přišel čtvrtý ročník. Jak záhy zjistil, ten nejkratší a s největšímmnožstvím učiva. O maturitě radši neuvažoval. Toto zjištění ho okamžitězačalo silně deptat. Hned zpočátku si utvrdil svůj post nejhoršíhostudenta. Opakovací písemné práce se daly vcelku výstižně popsat jednímslovem – katastrofa. Hodnocení pak slovem nedostatečný. Profesoři honeradi viděli a ještě méně s ním komunikovali, pročež jejich hodinystále častěji ignoroval. To vedlo postupně přes napomenutí, důtkutřídního učitele a důtku ředitele školy až ke dvojce z chování.Pololetní výpis vysvědčení vypadal přesně, jak předpokládal. Mezihoufem nedostatečných se tísnilo několik slabých čtyřek a dokonce ijedna osamocená trojka.
Když pomyslel na ty uplynulé roky, sevřel střenku nože, až mu zbělelykotníky prstů. Zvedl se z postele a po honosném koberci dokulhal kvypínači. Stiskl. Vlákno žárovky se rozžhavilo a místnost zalilotypické nažloutlé světlo. Rozhlédl se po drahém nábytku, plasmovételevizní obrazovce a minibaru. Na něm se jeho oči zastavily. Rozhodlse. Otevřel dvířka. Vyndal první lahvičku, která mu přišla pod ruku.Otočil závitem a víčko odhodil stranou. Kovově zacinkalo někde zpodmosazného konferenčního stolku opatřeného skleněnou deskou. Obsah sinalil do krku a polknul. Do očí mu vhrkly slzy. Totéž udělal i sezhruba polovinou ostatních lahviček. Teď byl připraven.
Vrátil se na postel. Usedl a pokusil se narovnat ohnutá záda. Neuspěl.Pohled mu padl na blýskající se čepel. Přejel palcem přes ostří a kdyžjeho prst poznamenala krvavá linka, spokojeně se usmál. Poprvé po velmidlouhé době, uvědomil si mlhavě. Vykasal si rukávy své kostkovanékošile, která měla svá nejlepší léta už dávno za sebou. Odhalil tímkostnatá předloktí, na kterých vystupovaly žíly. Ty dnes ale nebylyjeho cílem. Aby to skončil, musel říznout hlouběji, o dost hlouběji…Uchopil zbraň do pravé ruky. Pevně a odhodlaně. Bohužel jeho znalostianatomie nebyly nijak závratné. Nevěděl, jak správně říznout. Protozvolil způsob, který kdysi viděl v jednom laciném filmu. Pochopitelněvelice nevhodný. Řízl kolmo přes vystupující žíly na zápěstí. Ostráčepel se hladově zakousla do nabídnuté potravy. Krev se zpod ocelovéhobřitu vyhrnula takřka okamžitě. Ze zápěstí mu do mozku vystřelila ostrábolest. Nůž mu vypadl z ruky. Takovou bolest opravdu nečekal. U všechBohů! Takovou bolest v životě nezažil. Tělem mu otřásl mohutný vzlyk aslzy stékaly v potůčcích po jeho tvářích. I přes utrpení znovu uchopilnůž a řízl do stejného místa. Opět se mu nepodařilo přerušit šlachy.Krev se vsakovala do bílého přehozu. Hleny stékající po bradě začalyodkapávat v táhnoucích se provazcích na stehna. Nemůže alespoň odejítdůstojně? Řízl znovu. A znovu! Konečně vytryskla světlá, karmínově rudátekutina. Potlačil výkřik, který se mu počal rodit v hrdle. Nechtěl,aby ho kdokoli uslyšel a zachránil ho. Ne! Teď už se nelze vrátit zpět.Ruce se mu třásly. Rychle si přehodil nůž do levé ruky, než muznecitliví prsty. Šílený bolestí. Zhnusený vlastní slabostí a poháněnýčirým zoufalstvím řezal dál do své zdravé ruky. Krev stříkala po celéposteli a tvořila malé kaluže, ale bylo mu to jedno. Všechno mu bylojedno. Nakonec už mu ruka vypověděla službu a on se zhroutil dozadu.Jak z něj krev odtékala, cítil se slabší a slabší. Už skoro nedokázaludržet oči otevřené. Poslední, co viděl, byl strop s pár roztroušenýmitmavými skvrnami, který se nějak vzdaloval. Byl stále menší a menší.Poté se propadl do nekonečné tmy.