"Přišla jsem o všechno co kdy měla... Nebyl už jediný důvod,proč bych tady měla zůstávat... Nemám proč žít... Nemám pro koho žít..."
    Po několikaměsíčním  přemýšlení se rozhodla pro sebevraždu. Aby si byla100% jistá, tím že ji to vyjde, chtěla spáchat rovnou trojitou sebevraždu. Popadla plechovku prášků na spaní, provaz a pistoli (její otec je policista, tak pro ni nebyl problém nenápadně si ji"půjčit"...). Se vším tím se vydala k mostu, který stojí kousek od jejich domu.
     Vylezla si na most, chvíli se v naprosté tichosti jen tak dívala dolu. Vždy hrozně ráda pozorovala vodu, fascinoval ji tok proudu, jeho síla, předměty, které voda brala sebou, prostě vše. Několik minut tam jen tak nehybně stála a dívala se dolů. Pak se ale rozhodla k činu... Okolo krku si omotala smyčku lana, druhý konec přivázala k mostu. Na dlaň si vysypala několik prášků, chvíli se na nějen tak koukala, poté je v rychlosti všechny vhodila do svých úst a na sucho polkla. Sáhla po pistoli, která celou dobu ležela po jejím pravém boku. Teď ji silně tiskla ve své roztřesené ruce.
     Její pohled střídavě směřoval na zbraň a na řeku pod ní. Vypadalo to, jako kdyby se rozhodovala. Ona měla ale už dávno jisto. Chtěla to udělat, prostě musela... Přitiskla se k zábratlí, pomalu se na něj vysadila. Poslední pohled dolu, několik slz smutku... Věděla, že dál nemůže. Poposedla si na úplný kraj zábradlí, její hlasitý výdech byl slyšet několik metrů okolo ní. Byla z něj cítit lítost, úzkost, ale i úleva.Jen co dozněl tento výdech zmizela pod mostem.
     Ano, skočila dolu. Během chvíle se ozval výstřel. Rána však nazasáhla místo, které měla... Přetrhla lano a ona spadla s druhým koncem lana okolo krku do ledové vody. Několikrát se nalokala vody. Nedaleko stála chemička a tak byla voda plná chemikálií. Nechala se unášet proudem. Po několikadesítkách metrů se dostala na mělčinu, zuby ji o sebe drkotali a vydávali nepříjemné zvuky. Ona si toho nevšímala, jen znaveně oddechovala. Bylo ji nevolno, nejspíš z té vody. Netrvalo dlouho a celý obsah jejího žaludku skončil vedle ní. Vyzvracela i prášky na spaní,které ji měli ukončit od všeho trápení.
     I přesto, že ji se klepala zimou a cítila se naprosto zničeně, tak se musela začít smát. Trojtá sebevražda... A jak to dopadlo? Přežila... Celé ji to najednou přišlo komické. V hlavě ji proletělo několik slov: "Někdy je míň víc."Asi to byla pravda... Připadala si jako největší smolařka na světě. Její čas ještě nenastal, smrt ji k sobě ještě nechtěla, teď ne, ještě ne...
     "Můj čas ještě nenastal, stejně ale vím, že se mi to jednou povede... Převezu ji... Převezu smrt..."