Essay of my life.. I think - part 03
Nastal konec prázdnin. A nastalo i období odstěhování mě amamči od táty. Všechnu špínu, co na mamku házel, jak se k ní choval. Jakmoc jí ubližoval. Pamatuju si, jak mi mamča s rozklepaným hlasemvyprávěla, co všechno o ní táta vyprávěl v hospodě, když byl napitý.Nebudu to všechno psát – moje schovaná nenávist by třeba vyšla na povrch a tojá nechci. Nechci mu vytmavit do obličeje, jak mě celá ta léta přehlížel. Jakmi dával najevo, že nejsem jeho dcera. Já to přece vím, tati!
Rozvod, balení všech svých pryč. Když pro nás přijel mamkynový přítel a jeho syn a nějaký jeho kamarád, připadala jsem si strašně smutně.Musela jsem opustit svůj rodný domov, svoje vzpomínky, svou postel a jít donového. Bolelo to.
Pamatuju si – další věc, kterou si budu do konce životapamatovat -, jak jsem stála v prázdném pokoji a všechno vybalovala.Brečela jsem nad každou věcí, kterou jsem vytáhla z pytle. Nebudu spáts Evkou v pokoji, nebudu moci poslouchat bráchovo chrápání. Nebýt jimtak blízko.
Zvládla jsem to. Nastěhovaly jsme se bez problémů. Dům žijev poklidu i s Černou dcerou a její Blonďatou mamčou. Všem probíháskvěle. Dá se říct, že se stále ještě zabydluju. Pořád ještě není všechnov pokoji, tak jak má být. Ale jednou se to všechno povede.
Já bych málem zapomněla na svou ďábelskou sestřičku Chensie.Holčina, která mě učila a stále mě vlastně učí, jak správně žít. Jak se správněchovat. Ona mě má ráda takovou, jakou jsem. Ona je moje vrba a já zase její.Máme podobné problémy s nepochopením ostatních lidí kolem sebe, dá seříct, že naše ,,srdeční problémy“ jsou též stejné.. Je starší a já si jí vážím.Pamatuju si, jak jsem u ní o prázdniny byla, jak moc jsem si to užila a opravdujsem zjistila, že ji k životu též potřebuju. Chensieku, děkuju za tebe,sestřičko má.
Konečně nastalo to prokleté datum 1.září a já nastupovala nastřední školu! Sakra, já tam vážně vlezla, aniž bych omdlela! A dokonce jsemtam byla zase jako první. Pamatuju si, jak jsem šla za kamarády ze zš, kteříšli na stejnou školu jako já – akorát jiné třídy nebo jiné obory. Další věc,která mi utkvěla v paměti, byl ten návrat do třídy. Celá třída byla plná!Já se usadila stydlivě do předposlední lavice a nikdo vedle. Bylo mi to jedno.Jen jsem se usmívala. Najednou si ke mně přisedla holčina z vedlejší řady.Zůzo, ty tvoje hnědá veselá očka, ty si budu pamatovat taky do konce života. Ahned se zeptala, jestli si nechci sednout k nim. Udělala jsem to.V tehdejší době ještě všechny jako mladé punkerky – červenovlasá Míša,černovlasá Majda a moje Zůza. Všechny se staly mýma kamarádkami. Jak jsem všudeříkala – vzaly si mě pod svá ochranná křídla. Vděčím jim za hodně. Za mé prvníopilecké víkendy, za rozkecání, za upřímnost a nikdy mě neshodily, vždycky mipomohly. Snažím se jim to oplácet. O nich budu ještě vyprávět svým dětem.Nesmějte se, já to myslím vážně.
Prvák proběhl dobře. Konečně nastalo období, ve které jsemnevěřila, že nastane. Má první velká láska a já věřila, že bude do konceživota. Pamatuješ si, Honzo, na naše setkávání v nemocnici? Jak jsmechodili na kafíčko a odcházeli z ní až pozdě v noci? Pamatuješ si,jak jsem ti tam zašívala ty bezprsté rukavice? Pamatuješ si, jak jsi moc chtělbýt goth?
