Essay of my life.. I think - part 04
První láska. Jak dlouho nám trvalo než jsme si dali polibek?Bylo to zatraceně dlouho. Ano, to bylo, ale o to byl hezčí. Osudové setkánís tvou rodinou. Tvé mamče jsem se nelíbila – zrovna měla své špatné dny,kdo také nemá, že? Jak dlouho jsem si jí vyhýbala? Taky zatraceně dlouho. Pakjsme se seznámili a vše probíhalo v pohodě. Všechny city, co jsempocítily, nebyla hrané. Připadala jsem si jako ve snu. Líbila jsem se titaková, jaká jsem byla a neměla jsem se měnit. Proč jsem se nelíbila sobě? –Jednoduchá odpověď má věčná sebekritika!
Nevím, čím naše hádky začaly, ale já věřila tomu, žes tebou strávím život. Viděla jsem to všechno a to možná byla chyba. Alevěděla jsem, že v sobě něco skrývám. Nějakou bolest, kterou jsem ti mělavšechno špatné říct. Neřekla jsem a to byla chyba.
V tom období jsem poznala Jirku. Sakra, má láskaz knihkupectví. Na to také nikdy nezapomenu. Nedá se popsat, co všechnojsem s Tebou cítila, nechci vzpomínat, protože vím, že mi zase naruším mésnění. Nestěžuju si, ale pokaždé snu s Tebou se probudím s hroznýmpocitem, že jsem si nevybrala Tebe a chovala se tak, jak jsem se chovala. Nemácenu omlouvat něco, co se nedá vrátit. Ale někdy než usnu, přemýšlím o tom, žejaké by to bylo, kdybych si vybrala Tebe..Ještě si moc dobře pamatuju, jak jsemTi psala, že mi chybíš..
Konečně se všechno nahromadilo a já už to prostě nevydržela.Nemůžu dál lhát, že se nic neděje. Prostě a jasně rozchod. Bolelo to jak mě takTebe, Honzo, buď mi věř nebo ne. Nechám to už být. Oba jsme vypustili obrovskémnožství slz, ale věř, že Tvé fotky nesmažu. Uložím do své památní skříňky avytáhnu je, když budu vzpomínat.
Na mém smutném nebi se objevila jiná tvář. Tvář,s nejkrásnějšíma očima, které jsem kdy viděla. S úsměvem, který měvždycky rozesmál. Jestli má láska nějaké jméno, je to Tvé jméno, Stando.Všechno je najednou jiné. Všechno má smysl. Všechno svítí v jinýchbarvách, vše řeším s větším úsměvem na tváři. Jenom díky Tobě. Tvojeotevřená náruč pro mě strašně moc znamená. Proto ji i Ty budeš mít vždyckyotevřenou.
Tím mé představy končí. Jak všechno zhodnotit? Udělala jsemhromadu chyb, za kterých se nakopala do zadku. Mohla jsem už dávno vést novýživot, mohla jsem si vyzkoušet více věcí, ale já se raději vracela do starýchkolejí. Mohla jsem všem říct, co si o nich myslím a já to neudělala.
Udělala jsem věci, za které se nestydím. Teď jsem jiná ajsem za to ráda. Opravdu velice moc. Když se každé ráno probudím a zkritizujuten svůj ksichtík před zrcadlem, stejně se na sebe nakonec usměju a řeknusi:,,Sakra, potkáš na ulici někoho jako jsi ty sama? Ne, tak si to užívej,“
A co já na to sama sobě odpovím:,,Máš pravdu,“
