Pro Honzu..
Nevím, jak mám začít.. Nevím, co sem napíšu a ani nevím, jak tenhle článek nebo vyzpovídání skončí.. Chtěla bych toho tolik říct - napsat, ale nevím..Vždycky zapomenu, co chci.. Stejně to skončí u vzpomínek, u kterých budu brečet..
Byly to ty nejkrásnější dva roky, které jsem kdy prožila.. Cítila jsem se šťastná, ukázal jsi mi, že ne všichni chlapi jsou hovada, jak si myslím a na to nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu na Tvé smutné oči, na tvůj upřímný úsměv a na tvé pošťuchování.. Snad taky nezapomeneš..
Udělal jsi pro mě hodně a to mi taky stále zůstane v hlavě a nikdy to nezmizí..
Ale jak se říká, všechno vždycky skončí.. Nechci myslet na to špatné, co se stalo, co se dělo.. Každý máme chyby - Ty i já.. Chci, aby mi v srdci zůstalo jen to hezké..
Proto.. Děkuju..
Takhle budeme šťastnější.. Bude hodně dlouho trvat než se oba zase sejdeme, ale.. já Tě smazat nechci..
