Jak házet hrách na zeď...
Začínám se utvrzovat v tom, že v každém z nás je uvězněný démon, který dokáže částečně ovládat naše smysly.. Také začínám uvažovat o tom, že v každém z nás je uvězněn blázen či dokonce psychopat, který se někdy větře do naší kůže a my se najednou cítíme jiní než bychom měli být... Víme, že je něco špatně, ale proč s tím nic neuděláme? Protože se nám snad líbí ta odvrácená strana našeho já? Líbí se nám být psychopatem, bláznem či vtěleným démonem, který si zkouší, jaké je to být v lidském těle?
Věřím v to, že každý je více méně rád, když může utéct ze svého já a být někým jiným - nebo snad cítit v sobě někoho jiného? To zní divně, já vím, ale nejde mi tady o žádné sexuální dvojsmysly. Opravdu ne.
Někdy mě večer sedím nebo ležím na posteli a koukám do stropu. Divné pocity mě drží pevně v náručí a já se pořád převaluju a nemůžu usnout. Když zavřu oči, vidím zvláštní stíny, slyším divné zvuky - jasně, myslete si, že jsem se zbláznila nebo jen mám špatné spaní, ale... někdy je to tak živé. Že by mé druhé já?
Se stíny si není ladno zahrávat, co, Maxi?
