Jiná než jiné - taková jsem já.. A asi i divnější..
Dívám se na sebe do zrcadla. ,,Jsem jiná,"zhodnotím se. Pootočím se z profilu. No fajn, vím, že nikdo není dokonalý. Jsem jiná a vztekejte se, jak chcete. Nezměníte mě, i kdybyste mě mučili. Změnit mě by znamenalo, obměnit mé chování, odnaučit mě zlozvykům, přeškolit mě v chování ve společnosti a přiznejme si, že nikdo by si takový úkol nevzal na starost.. Je asi pravda, že si člověk řekne, co je mi do toho, ať si dělá, co chce.. Je to přece její život.
Fajn, jsem výstřední. Nejsem část stáda - nechodím v normálních věcech. Nelíčím se na barbie, nemaluju se do barev duhy. Nejsem jedna z těch, co poznáte na ulici. Jsem jedna z těch, co se dokáže schovat v noci ve stínu a pěkně někoho vystrašit - já vím, že to nedělá, ale někdy prostě neodoláte:D
A jaká jsem uvnitř? Asi taky jiná. Utíkám před červenáním, schovávám se před lichotkami, směju se věcem, které přijdou snad vtipné jen vyvoleným, líbí se mi věci, které většinu ostatní děsí, ale pořád žiju. A užívám se, jak jen to jde.
Proč vůbec nad tím vším přemýšlím? Začíná mi lézt na nervy, jak se na mě lidé dívají, jak mě odsoudí, hned co si mě všimnou, jak si něco tiše šeptají, když projdu kolem.. Matice má pravdu, když mi říká, že se mám na ostatní vybodnout, hlavní je, že ti, co mě mají rádi, si nestěžují a líbím se jim taková, jaká jsem.. Ano, mamčo, máš recht. Ale někdy to nejde. Taky někdy přemýšlím, že bych si pořídila zbrojní pas a vyřídila si to s nimi - ale stojí mi to za to?
Ne, já vím:D
