Zahořklá jedem?
Stále častěji si připadám jako omámená nebo otrávená nějakým jedem.. Tiše sedím, neusměju se, jen se zamyšleně dívám před sebe, přecházím z místnosti do místnosti a nevím, co dělat.. Není to tak nuda, kterou má někdy každý - vím, co bych chtěla dělat, ale.. nemůžu se k tomu přinutit.. Hlavou se mi honí divné myšlenky - většinou depresivní.. Přemýšlím v tomto období na věci, které bych si nikdy neměla připustit.. Opravdu nikdy. A já nad nimi přemýšlím a co je ještě horší? Že si JE připouštím.
Do očí se mi nahrnou slzy, jen prudce zavrtím hlavou. Už nechci truchlit, nechci nad tím přemýšlet. Nechci se trápit, ale.. nikdy neříkej nikdy, co? Konečně jsem šťastná, ale pořád mám strach. Skočí to zase tak jako vždycky? Žádná slova, žádný pokec, jen intimnosti? Udeřím rukou do zdi. Bolest je jedna z věcí, která mě vždycky vrátí do reality. Jen co do ní udeřím, ozve se mi v žaludku ozve prudká bolest.. Padnu na kolena. Tušila jsem, že tam je! Určitě tam je! Ten zasranej jed! Žaludek mi udělá kotrmelec a já cítím, jak se mi něco mazlavého dere do krku.
Letím na záchod, skloním se nad mísu a už jen dávím. Sleduju tu černou hnusnou mazlavou hmotu, co padá do záchoda. Cítím slzy, které mi tečou bolestivě z očí. Nesnáším to. Konečně bolest zmizí. Opřu se lokty o zavřený záchod ani nevnímám, že jsem spláchla. Udeřím hlavou o zavřený záchod a pevně semknu oči. Vidím je, vidím Tvé oči.. Jsou tak blízko, natáhnu k nim ruce, ale jen se začnou vzdalovat.. Jsou pryč a já vím, že už je nikdy nechytím.. Mám chuť křičet.
Zprudka otevřu oči.
Ležím na své posteli. Asi jsem usnula. Pomalu si přejedu rukou po břiše. Divný pocit je pořád. Je to snad stále ten jed, který nemůžu vyzvracet? Nebo jsou to pocity, které se potřebují dostat ven a já nevím, jak je přijmout? Nevím..
