To snad ani neni tvorba, jen výkřik čehosi, na co jsem zrovna myslela...lehce nepovedenej den, nic víc.
Nečekej, zlatý medový oči,nečekej,kolem jinejch svět se točí,
nečekej, že sami od sebe,
nečekej, že půjdou do sebe...
Je to ostnatnej drát co dělí mou mysl,
dělí teď od zbytku těla, od rozumu,
je největší propast napříč myslí,
co od špatných myšlenek rány mi čistí
Myšlenka na co či na koho,
už nechci říct víc,
stejně ani tak víc nepochopíš.