Zformulovat náhled na život není zrovna snadné ale pokusím se nějakým způsobem definovat, jak to mám já (přesto je mi jasné, že vy ho tak vidět ani přes popis nemusíte - spojíte si to s vlastními zkušenostmi, vzpomínkami a tudíž se vše dokreslí úplně jinak ale to už není v mojí kompetenci bohužel ). 

Posledních několik měsíců je dost náročných. Někdy mám pocit, že se věci těžko mění ale opak je pravdou. Ještě před několika lety bych podobné období nebyla schopná přežít bez vysokých účtů za telefon, neustálého víru otázek v hlavě a asi bych vyletěla i ze školy, protože všechen čas bych trávila s přáteli řešením banálních otázek tvořících se kolem mé vlastní existence, přičemž většina z nich (a to si přiznejme) by pokud možno v rychlosti odkývala jen aby už mohla spustit lavinu svých potíží (kdo je taky nemá, je to jen otázka přístupu...)

Jenže to se nestalo. Nebaví mě to. Nebaví mě sedět nad kafem (neplést si s  tím, že nemám ráda kafe!) a plkat o blbostech, nebaví mě dokola rozebírat věc se kterou nemám šanci v daný okamžik pohnout a nebaví mě to tak dělat pořád dokola. Řešení schválené jiným (ať sebebližším člověkem) je nakonec stejně moje rozhodnutí a jsem to já, kdo ponese jeho důsledky, stejně jako z duše nesnáším řešení otázky vhodného kondicionéru, lámavosti nehtů a vhodnosti výběru příštího kluka v posteli holky, která je sice cizí ale sedí tak blízko našeho stolu, že mám pocit, že jsem s nimi snad spala já, soudě podle toho, kolik se toho o nich dozvím. 

Co tím chci říct - není snadné naučit se rozhodovat sám a pouze za sebe. Ty první chvíle jsou děs ale nakonec, ať už je vedle vás rodina nebo přátelé, stejně nikdo neposoudí vhodnost řešení tak jako vy. Nicméně postavit se na vlastní nohy skýtá mnohé výhody počínaje nižším účtem za mobil a konče tím, že energii věnovanou povrchnímu kafrání o všedních nesmyslech můžete věnovat jinam a že ona se vážně hodí!  Zkuste ne chvíli vytěsnit z hlavy barvy laků na nehty, pusťte se do něčeho co vás tolik děsí, překonejte se! Ono to stojí za to ;)