Ptám se proč ,ale k čemu mi je otázka když znám odpověd. Protože něčnost nestačí.

Nestačí na to abych poznala každej kousek tvého těla,nestačí na to abych na ty záhyby dokázala zapomenout,nestačí ani na to abych dokázala říct znám tě,,,věčnost nestačí na zapomenutí toho že ty jsi ten nejlepší....

Ano,ptej se.snažila jsem se říct tím,co nejodvážnějším hlasem,na který jsem se zmohla.Asi to tak moc nevyznělo neboť se dunivě zasmál.Jeho smích zněl jako cinkání milionů zvonečků a já padala do pasti.Do pasti spoutanosti,oddanosti a dalo by se říci i lásky.Možná ,že nakonec ze mě něco lidského zůstalo.Sice jsem se bála,ale ty zvonečky ten strach dokonale odbourali.Chtěla jsme být každou minutu svého života-neživota s ním a poslouchat ho.

Jsi si jistá?Cross?zeptal se s takovou jistotou v hlase ,že jsem nevěděla zda se mě neptá ve snu,ale jestli je to doopravdy.Kývla jsem směrem k němu s přirozeným úsměvem.Přišel sám od sebe.Nevím jestli za to mohl jeho hlas nebo ta louka nebo to krásně světlo,ale věděla jsem,že je to poprvé,co nemám z něčeho obavy.najednou mi hlavou problikla otázka.Cross,proč mě oslovuje Cross?

Prosím,proč mě oslovuješ Cross?

Ach,promiň.To jsem asi pozapomněl.Vykřikovala jsi to v mých snech.Byla jsi tady a chtěla jsi abych si pro tebe přišel a že se jmenuješ Cross.Je to zřejmě tvé jméno,ale to teď není důležité.Ta otázka zní:Půjdeš semnou?Půjdeš semnou do mých krajů,kde tě naučím co umím?

Na tohle jsme čekala,chtěla jsem jít moc jsem chtěla.Být s ním a poslouchat ho nic jiného.

Ano,chci.Vezmi  mne sebou.Prosím.Teď hned.

Nečekala jsem,jsem co udělá.Chytla jsem ho za ruku.Asi pochopil,ale ruku pustil.Odměřeně se na mě podíval.Stál a jenom se na mě díval,jako kdyby nechápal,co jsem právě řekla.

Dobře,ale nelituj toho…byla poslední slova….

Uplynulo pár let,co jsem byla na Artasově dvoře.No,ne že by se dalo říct dvoře.Chodívala jsem spíš v komnatách a učila se dovednostem.učila jsme se rozpoznávat byliny a následně je míchat do lektvarů,které mi dodávali sílu nebo mě uklidňovali.Byli různé a já ještě neznala vše.I když jsem byla dychtivá Artas přede mnou schovával tajné texty.Myslela jsem,že jsou pro vyšší úroveň a já si s nimi teď ještě nemám zahrávat.Artasovi jsem nadevše věřila.Nebyl nikdo ,kdo by to mohl zpochybnit.Provázel mě výukou,vše mi vysvětloval a hlavně jako jediný se o mě staral.Věřila jsem v něj.Možná zaslepená ,ale věřila.S Artasem se mezi námi  změnil celý náš vztah.Ráno jsme snídala s ním v jeho pokoji.Odpoledne mně učil všemožné rostliny,a jiné dovednosti a večer si semnou nezávazně povídal.Nikdy semnou,ale nemluvil o mé minulosti nebo o své a tak mi to i vyhovovalo.Po povídání následovala večeře a naše soukromé věci.Artas si prý musel zařizovat něco mimo zámek a tak jsem já zůstávala sama v komnatách.Komnaty byly tmavé ,ale prozařoval je stříbrný kov ve tvaru květin,blesků a všeho možného.Líbilo se mi tam,ale nejvíc se mi líbilo v Artasově přítomnosti.

Myslela jsem,že Artas mé city neopětuje nebo že se mne chce co nejdříve zbavit,ale mýlila jsem se.V posledních dnech mé začátečnické výuky mě vzal za ruku,přitáhl k sobe,že jsem mu hleděla do průsvitně modrých očí .

Cross,vím,že jsi to tu zvládla a máš začátečnickou úroveň a pokračovat můžeš kdekoliv jinde,ale zůstaň semnou.Prosím.Nesmíš mě nechat samotného.Já to bez tebe nedokážu.Moc jsem si zvykl na pohodlí,které mám,když jsem s tebou.

Artasy,já tě neopustím.Bála jsem se,že mě necháš odejít,že budu muset odejít.

Ruce se mi třásli a i když jsem byla šťastná radostí,nemohla jsem tomu uvěřit.Nenechal mě rozjímat.Přitáhl si mě blíž.Objal mě volnou rukou,druhou stále držel mou,ale naše prsty se zapletli.Cítila jsem se jinak.Ne mrtvá,živá.Bylo to to,co jsem si přála.On byl tak blízko.Koukal mi do očí,objímal mne a hrál si s mými prsty.Hladil mé dlouhé fialové vlasy,ale ani já jsem nezůstala pozadu.Volnou rukou jsem mu přejížděla záda.Stále koukal,ale začal se přibližovat.naše ruse se rozpojili a on si přitáhl můj obličej až se naše rty začali dotýkat…..

Tahle místnost…musím se z ní dostat..To se mi honilo hlavou.Zvedla jsem moje nahé tělo,které bylo po třech dnech bez jídla a hlavně v křečích tuhé a oslabené.Necítila jsem žádnou bolest jen nějaká škubání v dlani.Ach ano…To byla ta dlaň,ze které se mi kouřilo.Došla jsem na konec místnosti ke dveřím.Kopla do nich vší silou,co jsem byla možná vyslat do mých nohou.Zrezivělé,hnědé a velké dveře se zachvěli,ale nic víc.Kopala jsem dál nejmíň pětkrát než dveře vypadli z pantů.Byla jsem udýchaná,ale bylo to lepší než mít další křeč.Za dveřmi jsem viděla chodbu se stejnými zdmi,ale bez oken.Místo nich poskytovali temnou červenou záři ohně v mísách pověšených na stěnách v pravidelných intervalech.

Vyšla jsem do té záře a viděla,jak se moje tělo leskne nebo možná i třpytí.Začínala jsem se nesnášet.Už jenom pokožkou načínaje a tím,že chci pomstu konče.

Utíkala jsme chodbou stále rovně.Nebyli tam žádné odbočky.Jenom dlouhá cesta lemovaná ohněm.Snažila jsem se běžet,co nejrychleji,ale moje nohy nestačily.Musela jsem si dát přestávku.Svalila jsem se na zem a doufala,že nedostanu záchvat,ale nebylo mi přáno.Začalo to u mých rukou.Začali se silně klepat.Třásli se.Pokračovalo to nohama,ve kterých mi projížděla silná bolest.Cítila jsme ji i přes moje mrtvolné tělo.Byla nesnesitelná.Přišlo mi jako kdyby nepocházela z nohou,ale  od někudy z neznáma…přišlo mi,že z hlavy.Ano odtamtud to vše pocházelo…Pojď zamnou.Já vím,že to chceš.Přijdu si pro tebe a nepustím tě….To byla poslední slova,co jsem si zapamatovala…Ne..řekl ještě jedno…Kříži…opakoval to stále dokola…Kříži,Kříži…Spi Kříži…

Líbilo se mi ,jak to ten hlas říkal.Ten hlas…patřil tomu muži co jsem ho už jednou viděla.On si pro mě přijde.Přijde si sem a přijde si pro mě…A já v to budu doufat,chci vědět,co se semnou stalo….

Uplynulo pár dní a já se mezitím dostala z mé kopky,do které si pro mě přišel muž.Artas se jmenoval.Nevěřila jsem mu,ale byl jediný,který věděl,co se semnou stalo a jeho hlas,tak krásný,přitahoval mě.Strašně moc jsem toužila,aby si pro mě přišel a když se tak stalo byl to můj nejšťastnější den v životě-neživotě,který jsem doposud poznala.Byl vysoký,vyšší než já.Měl na sobě stříbrný plášť,který se třpytil v paprscích slunce.Skoro mě to oslepovalo,ale nedala jsem to najevo.Pod pláštěm mu prosvítala stříbrná tunika a tmavě modré legíny,které dokonale obepínali jeho svalnaté nohy.Líbil se mi.To bylo to jediné,co jsem v tu chvíli mohla říct.

V podpaží nesl červené šaty se zlatým prošíváním.Podal mi je a já s radostí oblékla.Nemohla jsem už dál snášet jeho šťouravý pohled.Padli mi jako ulité.Nevím,kde vzal ten přesný odhad a to i přes to,že jsem strašlivě zhubla.Váhavě jsem vstala a on mě chytl mě za ruku.Jeho ruce byli teplé,dokonale hladké.Chvilku jsem váhala,ale chytnutí jsem mu opětovala.

Mlčel nemluvil,vedl mě chodbou.Nezaváhal,ani když jsem nemotorně zakopla.Byl silný,ale i něžný.Každou chvilku se na mě tázavě díval,ale oba jsme stále mlčeli.Nebyl to pohled pro otroka.Byl jiný,vlídný,laskavý.Chtěla jsem mluvit zjistit kam mě vede,jenomže v tom okamžiku jsme vyšli ven z chodby a ocitli se na slunci prozářené pasece.Udělal ještě pár kroků,které jsem věrně opisovala.Otočil se směrem odkud jsme vyšli,váhavě se na mě podíval a ruku,kterou držel jednu z mých pustil.Ukázal na stavbu,ze které jsem přišli.

To je sídlo těch žen,jak víš,byli to ony,kdo tě proměnili a uvěznili.Ta pevnost nemá jméno,ale já jí říkám:Obu nu  rada,což  by v tvém jazyce znamenalo něco jako…odmlčel se,avšak v zápětí zase pokračoval.Zřejmě potřeboval najít ta správná slova pro pojmenování.

…což by v tvém jazyce znamenalo Zavři mysl,umíráš.Nebudu ti vysvětlovat,proč to tak nazývám.Na to jednou přijdeš sama.Tedy alespoň doufám.Mám otázku,mohu se na ni zeptat?

Byla jsem tak zaskočená tím,že na mě vůbec promluvil,a proto jsem ze sebe nemohla vydal ani hlásku.Musela jsem.Chtěla jsme slyšet tu otázku,chtěla jsem slyšet jeho hlas a poslouchat ho od rána do večera.Ani ta louka a to světlo,které mě ovíjelo jsem nevnímala tolik ,jako jeho hlas.Stal se pro mne drogou.Ano,chci ho poslouchat dál.Ano,udělám cokoliv si bude přát.

Slunce svítilo,ale já jsem necítila nic než chlad,avšak i přes to mi bylo příjemně.Rukou jsem si přejela po předloktí,necítila jsem žádný náznak husí kůže,která jak jsem si pamatovala byla hrubá a dělala se mi pokaždé když bylo méně jak dvacet pět stupňů nad nulou.I přes tuhle malou obtíž a drkotání zubů jsem zimu milovala.Zasněžené kopce ale ještě více jsem milovala lesy.

Tohle mi,ale sotva mohlo připomínat zasněžené pláně nebo lesy.Byla jsem v nějaké místnosti,jejíž zdi byli vlhké a na dotyk mazlavé.Všechna okna byla otevřená a já byla nahá.Nepamatovala jsem si jak jsem se tam dostala ani proč jsem nahá.Jen jsem cítila zvláštní nutkání si sama sebe prohlédnout.Taky jsem tak udělala.Nemohla jsme uvěřit sama sobě.Sama svým očím ani mým rukám,které mi automaticky objeli krk,hruď,prsa ,lokty,paže až po lýtka.Moje tělo bylo samá jizva.Nechápala jsem,kde jsem k nim přišla a snad jsem to ani nechtěla vědět.Některé nebyli ještě zcela zahojené.Hnusili se mi stejně jako barva kůže.Nepamatovala jsem si sice jakou jsem měla předtím ale tahle byla mrtvolně bledá až skoro mramorová.zvedla jsem se a přešla ke dveřím,vztáhla jsem po ni asi moc velkou silou,protože jakmile se jí moje ruka dotkla spadla a roztříštila se na miliony malých kousíčků,ale mě se nic nestalo.Žádné škrábnutí,nic.

Najednou mě zaplavila bolest…nesnesitelně mi projela hlavou.Ta bolest byla nesnesitelná,z nosu mi tekla krev ale ne normální,byla hustá a přišla mi nazelenalá…Klesla jsem na kolena a držela si hlavu a skoro si vytrhávala mé dlouhé fialové vlasy.Přála jsem si aby ta bolest už skončila…Další příval bolesti byl teď větší a mnohem hlouběji prošpikovával mou mysl.Cítila jsem,jak jsem spadla na zem,oči se mi zavírali a bolest ustávala.Ne rychle ,ale stávala se snesitelnější,její ostří jakoby se otupilo a už se nemohlo zaříznout do mé mysli tak hluboko.

Začali se mi objevovat různé výjevy.Nádherné ženy s dlouhýma ušima s dýkami,mé pořezané tělo,smějící se muže.Ten muž byl ve výjevech nejrozmazanější.Mluvil na mě pomalým,neznámým jazykem,kterému jsem nerozuměla.Byla jsem zmatená.Moje tělo se začalo rychle klepat.Bála jsem se,ale mou mysl uklidňoval ten muž.Jeho obraz byl milý vlídný.Chtěla jsem si na něj sáhnout,byť i jen na jeho vlas.Jenže poté se obraz změnil.Muž začal mluvit mým jazykem a já začínala chápat co po mě chce.Musím mu být poslušná.Musím,neboť v sobě nosím tajemství,jaké on hledá.Musím se za ním vydat a nehledat pravdu.

Co se to děje?byla jsme zmatená čím dál víc.Moje klepaní se proměnilo v třes a já viděla,co se stalo.Co se stalo s mou rodinou,semnou.Byla jsem mrtvá.To ony ty ženy s dlouhými dýkami a ušima.Co mi to provedli?Co jsou ony zač?přestávala jsem chápat všechny souvislosti,ale začala jsem se uklidňovat.Můj třes pomalu přestával a já byla schopna,i když v velkými obtížemi se pohnout.Posadila jsem se.Chtěla jsem se nadzvednout ,ale ruce mě stále neposlouchali.Jakoby si dělali,co se jim zlíbilo.Z jedné z nich začal vycházet tmavý modro-zelený dým.Udiveně jsem na  svou ruku koukala.Dým uhasl a já s úlevou pocítila,že se mi navrátil cit do mých rukou.

Pokrčila jsem kolena,obejmula je,hlavu jsem si opřela o kolena a začala přemítat,co se to stalo.Byla jsem mrtvá,to jsem pochytila z těch výjevů,ale kdo byl ten muž?Proč chtěl abych byla v jeho moci?Co to bylo za dým?Zvedla jsem hlavu a zkoumavě si začala prohlížet ruku,ze které začal vycházet ten dým.Chtěla jsem aby to začalo znova.Ten dým mi připadal božský skoro jako z jiného světa než jaký jsem znala.Byla jsem na jednu stranu šťastná,zároveň jsem byla omámená,unavená a plná zlosti.Ty odporné jizvy,tu odporně bledou a hlavně mrtvou pokožku mi způsobili ty ženy.V hlavě mi utkvělo jediné slovo…a to….POMSTA….

Nevím,co semnou dělali nebo kudy mně vedli.Vím jen,že jsem se probudila v temné místnosti.Jako bych už nebyla ve městě.Jako bych byla někde jinde.Byla jsem v tmavé místnosti s malým okýnkem u vršku stěn a s obyčejnou postelí ze slámy.Měla jsem okov na noze a byla nahá.jediné co jsem nebyla odhalené byli moje prsa,která jsem měla překrytá mými dlouhými fialovými vlasy.V ten moment jsem byla strašně ráda,že mě matka nedovolila je zkrátit.

            V hlavě jsem si přemítala,co se stalo a hlavně jsem přemýšlela.kde to můžu být.Na dveřích jsem měla petlici.Vypadalo to jako vězení.Bála jsem se té představy,že jsem někde uvězněná.Hlavní zdroj mých obav byl,že jsou všichni moji blízcí  mrtví.Matka,otec u mé tři sestry.Z mých myšlenek mě vyrušil zvuk kroků,které vycházeli z venku.Zastavili se přímo u dveřích do téhle tmavé kobky.zacinkali klíče,dveře se otevřeli a vstoupila žena.

            Na první zdání mi přišla normální ,ale jakmile si stoupla do záře slunečního svitu viděla jsme její pravou podobu.Byla krásná,štíhlá,vlasy měla zlaté a splývali jí po pas a ve slunečních paprscích se divoce leskly jako kdyby je měla poseté nesčetně diamanty.Vyčnívali jí z nich dlouhé zašpičatělé uši,které jí stejně jako protáhle obočí a smyslné oči dělali ještě krásnější.Byla zahalená do červeným šatů s hlubokým výstřihem a s rozparky na obou stranách bokou.Těsně nad rozparky se jí lesknul zlatý pásek,na kterém byl upevněná šavle, na zádech jí vysel luk s toulcem u s šípy.

Usmála se,dostala jsem dojmu,že mi nic nehrozí ,ale to byl omyl.Vrhla se ke mně,byla neskutečně rychlá,nemohla jsme nic dělat.Vytáhla dýku,přeřízla mi řetěz u nohy.Nebylo to gesto osvobození.Něco semnou chystala.Začala něco blekotat ve svém rodném jazyce takže jsem jí nerozuměla.Nevěděla jsem co mám dělat.Schoulila jsme se do klubíčka a vyčkávala.Nemělo cenu se snažit utíkat.Zbytečně bych se namáhala.Navíc se od dveří přihrnuli ženy stejného půvabu jako měla ona.Byli stejně oblečené ,jenom ne tak honosně jako ta první.Jejich vlasy měli barvu tmavé modři až nebesky černou.Ženy se mne chopili.Táhli mě pryč z cely.Zmítala jsme se,bála jsem se,ale byli moc silné ani jsem s nimi nepohnula.Cesta kterou mě vedli byla osvícena lampami a vypadala že je udržená a hlavně že místnost ze které mne vedou je jediná svého charakteru poblíž.

            Vlasy mi spadli volně dolů takže tímto pohybem odhalili vše,co dosud bylo pečlivě skrýváno.Moje klady i zápory byli schovávány pro mého budoucího muže.To byl zvyk naší rodiny.

            Nesli mne asi ještě dvacet metrů,přitom si stále něco bleptali.Jejich jazyk na mě působil jako jed.Zastavili se,hodily mě na zem.Dopad byl bolestivý,ale přesto jsme se dokázala udržet a ani jsem nepípla.Ženy otevřeli dveře,před kterými jsem se krčila.Byli honosné,zlato se na nich ohýbalo jako sami mořské vlny.V té místnosti stáli další dvě ženy,ti už byli oblečené do plné zbroje.Stáli před stolem,vypadal spíš jako oltář.Nevěděla jsem čemu slouží ,ani jsem to vědět nechtěla.ty dvě co mě nesli začaly  promlouvat k těm co stáli v síni.Těm se najednou vykouzlil úsměv.Přešli ke mně takovou rychlostí ,že jsem to nedokázala ani postřehnout.Myslím,že ani ty dvě co mě nesli to nestihly.Vyzvedli mně, přenesli k oltáři kde mě svázali.

            Začali odříkávat nějaké kouzlo nebo modlitbu.Těžko říct.Začal se mi svírat žaludek,začala jsem se opravdu bát.Mé prsty ztěžkli až jsem s nimi nemohla hýbat.Pokračovalo to dál,už jsem se nemohla skoro nadechnout.Plíce mi vynechávali.

,,Ne dost´´zakřičela jsme v bolestech.Snažila jsme se vymanit z provazů,ale nešlo to.Ženy vypadaly spokojeně,jejich děsivé výrazy mě děsili víc než cokoliv jiného.Věděla jsme to…

            Pomalu jsem umírala na oltáři.Celé mé tělo znehybnělo,brnělo mi v něm.Necítila jsem ani bolest,kterou mi muselo způsobovat řezání do předloktí a do prsou.Způsobovaly mi ho ty ženy.Proklínala jsem je.Umírám… To bylo to,co mi znělo hlavou.Zmocňovala se mne temnota.Cítila jsem jak mé srdce slábne až můj plamen života zhasl úplně .

 Novej název legendy:P no jo stane se:D takže Obu nu rada z textu se pochopí:D

ale pozor číst až po 22, hodině:D

,,Hortse a kolik to stojí?´´

,,Gábi jenom znalost RP a PvP´´

,,To je skvělé a jeslti zavoláte ihned dostanete ne jednu,ale tři Inkvizice´´

XD XD XD XD     Esk tohle fakt stálo za to XDNameless nám to doladil prostě paráda:D Víte Zeptejte se jménolesse a ten zase chodí v lese:Da strachy se střese přitom houbi nese:D ou ou:D Jo Kastor and Torgar feat. Crossnight:D Nejvíc haldy lidi:D

Inkvizice je ta nejguildovatější guilda ze všech tech nejguildovatějších guild :D prostě nej nej nej:D Máme vše:d Lady Eskarinu:D papinák Cagi:Dtrotl Barry:D(prominte klucí já to tak nemyslím:-*) Zvrhlího proutníka Namelesse:D kolíka jak řekla Esk Kastora:DKravu neboli Taura matky Země a to Torgara!Amunka a jednoho takýho nooba Crossnight:DProstě Inkvizice nejlepší!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!