Ano,ptej se.snažila jsem se říct tím,co nejodvážnějším hlasem,na který jsem se zmohla.Asi to tak moc nevyznělo neboť se dunivě zasmál.Jeho smích zněl jako cinkání milionů zvonečků a já padala do pasti.Do pasti spoutanosti,oddanosti a dalo by se říci i lásky.Možná ,že nakonec ze mě něco lidského zůstalo.Sice jsem se bála,ale ty zvonečky ten strach dokonale odbourali.Chtěla jsme být každou minutu svého života-neživota s ním a poslouchat ho.

Jsi si jistá?Cross?zeptal se s takovou jistotou v hlase ,že jsem nevěděla zda se mě neptá ve snu,ale jestli je to doopravdy.Kývla jsem směrem k němu s přirozeným úsměvem.Přišel sám od sebe.Nevím jestli za to mohl jeho hlas nebo ta louka nebo to krásně světlo,ale věděla jsem,že je to poprvé,co nemám z něčeho obavy.najednou mi hlavou problikla otázka.Cross,proč mě oslovuje Cross?

Prosím,proč mě oslovuješ Cross?

Ach,promiň.To jsem asi pozapomněl.Vykřikovala jsi to v mých snech.Byla jsi tady a chtěla jsi abych si pro tebe přišel a že se jmenuješ Cross.Je to zřejmě tvé jméno,ale to teď není důležité.Ta otázka zní:Půjdeš semnou?Půjdeš semnou do mých krajů,kde tě naučím co umím?

Na tohle jsme čekala,chtěla jsem jít moc jsem chtěla.Být s ním a poslouchat ho nic jiného.

Ano,chci.Vezmi  mne sebou.Prosím.Teď hned.

Nečekala jsem,jsem co udělá.Chytla jsem ho za ruku.Asi pochopil,ale ruku pustil.Odměřeně se na mě podíval.Stál a jenom se na mě díval,jako kdyby nechápal,co jsem právě řekla.

Dobře,ale nelituj toho…byla poslední slova….

Uplynulo pár let,co jsem byla na Artasově dvoře.No,ne že by se dalo říct dvoře.Chodívala jsem spíš v komnatách a učila se dovednostem.učila jsme se rozpoznávat byliny a následně je míchat do lektvarů,které mi dodávali sílu nebo mě uklidňovali.Byli různé a já ještě neznala vše.I když jsem byla dychtivá Artas přede mnou schovával tajné texty.Myslela jsem,že jsou pro vyšší úroveň a já si s nimi teď ještě nemám zahrávat.Artasovi jsem nadevše věřila.Nebyl nikdo ,kdo by to mohl zpochybnit.Provázel mě výukou,vše mi vysvětloval a hlavně jako jediný se o mě staral.Věřila jsem v něj.Možná zaslepená ,ale věřila.S Artasem se mezi námi  změnil celý náš vztah.Ráno jsme snídala s ním v jeho pokoji.Odpoledne mně učil všemožné rostliny,a jiné dovednosti a večer si semnou nezávazně povídal.Nikdy semnou,ale nemluvil o mé minulosti nebo o své a tak mi to i vyhovovalo.Po povídání následovala večeře a naše soukromé věci.Artas si prý musel zařizovat něco mimo zámek a tak jsem já zůstávala sama v komnatách.Komnaty byly tmavé ,ale prozařoval je stříbrný kov ve tvaru květin,blesků a všeho možného.Líbilo se mi tam,ale nejvíc se mi líbilo v Artasově přítomnosti.

Myslela jsem,že Artas mé city neopětuje nebo že se mne chce co nejdříve zbavit,ale mýlila jsem se.V posledních dnech mé začátečnické výuky mě vzal za ruku,přitáhl k sobe,že jsem mu hleděla do průsvitně modrých očí .

Cross,vím,že jsi to tu zvládla a máš začátečnickou úroveň a pokračovat můžeš kdekoliv jinde,ale zůstaň semnou.Prosím.Nesmíš mě nechat samotného.Já to bez tebe nedokážu.Moc jsem si zvykl na pohodlí,které mám,když jsem s tebou.

Artasy,já tě neopustím.Bála jsem se,že mě necháš odejít,že budu muset odejít.

Ruce se mi třásli a i když jsem byla šťastná radostí,nemohla jsem tomu uvěřit.Nenechal mě rozjímat.Přitáhl si mě blíž.Objal mě volnou rukou,druhou stále držel mou,ale naše prsty se zapletli.Cítila jsem se jinak.Ne mrtvá,živá.Bylo to to,co jsem si přála.On byl tak blízko.Koukal mi do očí,objímal mne a hrál si s mými prsty.Hladil mé dlouhé fialové vlasy,ale ani já jsem nezůstala pozadu.Volnou rukou jsem mu přejížděla záda.Stále koukal,ale začal se přibližovat.naše ruse se rozpojili a on si přitáhl můj obličej až se naše rty začali dotýkat…..